Třináctý týden - Náš velký výlet na východ

Už v průběhu několika předešlých týdnů jsme se chystali na to, že si domluvíme delší volno a vyrazíme na východní pobřeží, kde nás zaujaly přírodní krásy popsané v knihách a letácích. V týdnu od pondělí 9. května ve škole probíhala další sada testů a zkoušek, a proto ředitel a vedení školy souhlasilo, že nás v tomto týdnu uvolní. Na jednu stranu jsme si chtěli výlet užít, na stranu druhou jsme si uvědomovali, že se vlastně jedná o jeden z posledních týdnů, který bysme mohli ve škole se studenty užít, tak nám to bylo i na druhou stranu líto. Nicméně jsme naplánvali všechno potřebné (se skutečně velkým přispěním některých učitelek) a mohli jsme se vydat na cestu. Učitel Wang nám ještě nebízel pomocnou ruku svých přátel, ale to jsme nakonec po úvahách odmítli a rozhodli jsme se, že tentokrát všechno absolvujeme na vlastní pěst.

Široká řečiště jsou na jaře prakticky bez vody,
ale v létě v období dešťů je to asi jiné kafe.

Vyrazili jsme už ráno v sobotu, kdy jsme nasedli na vlak z Tainanu do Hualienu (cena asi 680 TWD). Ačkoli je Tchaj-wan podstatně menší, než Česká republika, doprava tu zabere záhadně hodně času. Cesta do Hualienu nám zabrala asi 6 hodin. Navíc o víkendu je obvykle vlak plný a tak nebylo vůbec snadné rezervovat místenky.
I přesto, že podle rezervací byla místa ve vlaku obsazená, skutečnost byla zcela jiná. Seděli jsme prakticky pořád na stejném místě, i když jsme se měli přesouvat vlakem podle toho, kde jsme měli rezervaci.

Krajina poblíž trati na Hualien.
Zcela rovná rýžová pole ohraničená velehorami.

Po dluhé cestě jsme se dostali v podvečer do Hualienu a čas byl tak leda na nalezení hostelu a procházku po večerním městě. Předtím jsme se ještě zastavili v infocentru u nádraží. Klucí tu byli moc milí a snažili se nám pomoci jak jen mohli a i angličtinu zvládli. Jen kdyby z nás nebyli tak nervozní :) Nabrali jsme letáčky a vyrazili jsme podle mapky z Google maps k hostelu a prakticky bez problémů jsme dorazili.

Náměstí a nádraží v Hualienu opět se všudepřítomnou sochou Čankajška.

Hostel se jmenoval Taroko 18. Jednalo se prakticky o rodiný domek, ve kterém bydlel francouz Damien se svojí tchajwanskou novomanželkou (Stella) a dcerkou Vivian (pravděpodobně z předchozího manželství Stelly). Navíc tu také bydlela jejich asi chůva filipínka Maria. Dostali jsme se tak prakticky do další home stay family, ale byla to velice dobrá volba. Byli jsme tu s nimi pouze sami. Měli jsme čistý pokojík s klimatizací a vlastní čistou koupelnu, každé ráno tousty k snídani a PC s internetem kdykoli. Jediná nevýhoda byla, že pokojík neměl žádná okna a to bylo docela nepřijemné pro ranní vstávání.

Náš pokojík double ensuit v hostelu Taroko 18.
Krásný pohodlný a čistý, jen okno by nemuselo být jen namalované.

 Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Podle rady z infocentra tu zrovna bylo nějaké představení aboridžinců a navíc od tohoto místa byl nedaleko zdejší night market. Rozhodli jsme se tedy vyrazit tam. Prakticky to bylo jen po hlavní ulici, ale docela zase štreka.

Došli jsme na místo, kde mají zdejší aboridžínci takové centrum. Indiáni se už natřásali před několika diváky. Samozřejmě jsme jako běloši neunikli pozornosti a byli jsme na chvilku vyzváni, abychom se natřásali s nimi. Kroky jsme úplně nepochopili, ale sranda byla.

Indiánské tanečky v podání zdejších aboridžinců.

 Pokračovali jsme tedy na noční trh Nanbin u pobřeží, kde jsme si plánovali dát nějaké dobroty k večeři. Prošli jsme si celý trh, okoukli nějaké nové karnevalové hry a dali si nějaký ten snack, který nás tu ale docela zklamal. Je tu taky takové malé místo pro posezení, kde mládež popíjí pivo a bouchá petardy. ;)

Zábava na Night marketu. Holčička loví želvičky s magnetem ;)

Další den, tedy v neděli, ráno jsme se vydali poprvé do Taroko Gorge. Roklina Taroko je asi nejkrásnější národní park na Tchaj-wanu a byl to pro mě ten hlavní důvod, proč jsme se na východní pobřeží vydali. Prakticky jen kousek od pobřeží se tu nachází hory vysoké 3 a půl tisíce metrů a do nich řeky vyřezali hluboká a příkrá údolí. Oblast byla původně obývána aboridžinskými kmeny. Později tu byla vybudována silnice středem ostrova.

Autobus se řítí úzkou klikatou cestou s několika tunely roklinou Taroko.

 Na nádraží v Hualienu jsme nasedli do místního autobusu (asi 170 TWD), přesto že se tu denně pořádá řada zájezdů, a vyrazili jsme do Tienhsiangu, vesničky ve středu Taroka. Už cestou jsem fotil z autobusu jako divý, protože bylo opravdu co fotit.

Pohled na Tienhsiang.

Plán byl, že se zeptáme v místním infocentru na schůdnost jednotlivých stezek, ale nikdo tu anglicky neuměl, tak jsme se vydali na Baiyang Trail, která měla být brnkačka a do oběda zvládnutá. Cestou k ní se ale opravoval svah po sesuvu skály a staveniště bylo průchozí jen v každou celou hodinu. Tak jsme počkali a prošli, ale pak jsme zjistili, že vstup, který je asi 350 metrů dlouhý tunýlek ve skále, je přímo v místě sesuvu, a byl tedy uzavřený.

Vstup na Baiyang Trail přímo v místě sesuvu.

Práce už opět začaly, tak nás zpátky nepustili. Prošli jsme se tedy dále po silnici a pak jsme se zase vrátili, počkali na celou hodinu a hurá zpátky na start. Na chvilku nás tahle lapálie rozhodila a tak jsme se šli ještě před oběděm uklidnit k chrámům a pagodě hned nad vesnicí Tienhsiang.

Pagoda nad Tienhsiangem.

Asi po hodince jsme měli prohlédnuto a dali jsme si tu u autobusové zastávky nějaké ty čínské nudle. Po jídle jsme se ozhodli jsme se zkusit jinou stezku a to Huoran Pavilion Trail (později se ukázalo, že byla uzavřená). Vyrazili jsme tedy směrem k ní a cestou jsme narazili na směrovku na původní Baiyang Trail, která vedla na opačnou stranu než byl její skutečný začátek. Tak jsme si řekli, proč to nezkusit.

První šplhání po řetězech na Baiyang Trail.
Klárce ale úsměv na rtech dlouho nevydržel. ;)

Ačkoli jsme objevili jednu zarostlou ceduli, že je stezka uzavřená, neodradilo nás to a pokračovali jsme dál. Neodradilo nás ani první šplhání po řetězech (i když si Klárka asi později říkala, že by bylo lepší, kdyby nás to odradilo) ani uzoučké pěšinky ve svahu, kdy by stačil snad jen malý krůček vedle a nebyla by z toho jen zlomená noha. Stezka byla trochu poničená po zemětřeseních, kterých je na východě podstatně víc než na západě, ale byla schůdná. Šlo se přes vysoký kopec nahoru a zase dolů k řece. Cestou jsme potkali tlupu opic. Z povzdálí nás sledovali a jen zlostně odfrkovali.

Úzké a příkré pěšinky Baiyang Trail.
Klárka se už ani trochu neusmívá.

Asi po 2,5 km jsme sešli k řece, kde jsme se ocitli na druhém konci toho 300 metrového uzavřeného tunýlku. Místo 300 metrů po rovince jsme tedy šli pěknou dálku šíleně složitým terénem, kdy jsme se báli a kolikrát jsme si řekli, že to vzdáme.
Další část byla už po rovince podel řeky, ale rozhodně stále zajímavá. Stezka totiž každou chvíli mizela do tunelu (s netopýry :)) a některé byly dost dlouhé. Bylo proto dobře, že jsme si vzali baterky, bez nich bysme se asi dál nedostali. Pohled na řeku pod stazkou byl ovšem taky magický.

Další úsek Baiyang Trail podél řeky mizí každou chvíli do tunelu.
Baterky s sebou a pozor na netopýry. ;)

Stezka končila u vodopádu Baiyang a tohle místo asi považuji za to nejůžasnější, co jsem v životě doposud viděl. Je to vlastně soutok dvou vodopádů. Jeden padá v několika stupních z výšky tak 300 metrů a další mohutnější burácí hned pod vámi. Navíc nad celou scenerií chodíte po lanovém mostě.

Vodopád Baiyang je zkrátka neuvěřitelný... A ta modrá voda...

Místo jsme si asi půl hodinky užívali a vydali jsme se zpátky stejnou cestou na autobus. Všechno by pravděpodobně proběhlo v klidu, ale drahé opičky se rozhodli, že se přesunou z lesíku nad stezkou přímo do cesty. Navíc v místě, kde byl železný mostík přelomený zemětřesením a následně (profesionálně) vyspravený větvičkami. Chtěl jsem na něm Klárku vyfotit, ale když po ní začali házet drahé opičky kamení, tak jsme raději přidali do kroku. Nohy jsme ale i ve strachu udrželi na stezce a stejně tak jsme udrželi i všechny svěrače.

Evil Monkey. Už se na nás mrcha chystá.

První den jsme tedy prošli jen jednu stezku, která měla být původně jen tak na dopolední zahřátí, ale zážitky jsme měli veliké.
V pondělí jsme si rozhodli dát odpočinek od hor a vydali jsme se po ránu na výlet lodí a to i přes to, že nám z Tainanu psali známí, že se blíží tajfun. Zdejší nás ale ujistili, že je všechno v pořádku, tak jsme vyrazili. V letáku od agentury, která výlet pořádala, bylo napsáno, že je možné pozorovat i velryby, ale když jsme se pak ptali Damiana, majitele hostelu, tak nevěděl o nikom, kdo by skutečně to štěstí měl.

Jak už jsem psal jindy, na východě je Pacifik divočejší, než na stranu ke kontinentu, proto malá loďka měla s vlnami docela potíže. Docela jsme se báli, že dostaneme mořskou nemoc. Po chvilce jsme zastavili u hejna delfínů, poskakovali kolem lodi a předváděli se. Když jsme pak vyrazili pryč, snažili se loď stíhat a ve vlnách, které tvořila skákali pirulety.

Hejno delfínů se prohání kolem naší lodě.

I když výlet trval ještě asi hodinku, tak jsme už na nic dalšího živého nenarazili.
Oběd jsme si dali v samoobslužné restauraci a pak jsme si půjčili kola (v týdnu 100TWD na celý den) a vyrazili jsme na projížďku na sever podle pobřeží. Začalo se pomalu zhoršovat počasí a sluníčko se nám schovalo za mraky. Kolem Hualienu je docela dost cementáren, a tak okolí není nijak krásné... tedy kromě pobřeží. Kouzelných pohledů na oceán je tu celá řada, jako například u majáku Cilaibi.

Maják Cilaibi. Hory a zelená tráva tu evokuje téměř Skotskou krajinu.

Dorazili jsme pak až na pláž Chishingtan. Cestou zpátky pak pláž začali uzavírat, protože se k pobřeží začal pomalu přibližovat tajfun.

Pláž Chishingtan s Tajfunem někde blízko nad mořem.

Dorazili jsme zpátky do Hostelu kolem šesté a na večeři jsme vyrazili do druhého menšího Night marketu Zihciang poblíž hostelu.
V úterý, nás už po ránu počasí zklamalo, protože pršelo. Tajfun ale zamířil od Tchajwanu a ani ho nezasáhl. Na plánu jsme měli výlet k Liyu Lake, neboli Kapřímu jezeru, ale za deště se nám nechtělo. Tak jsme trochu vyčkávali a když se už pomalu blížilo poledne, déšť ustal, tak jsme vyrazili na autobus. Cesta (asi 40 TWD) byla krátká, ale počasí dost nejisté. Když jsme uviděli z okýnka jezero, tak jsme zazvonili na řidiče a ten nám zastavil (sám od sebe na zastávce nestaví).

Kapří jezero a nejisté počasí. Hory v oparu ale působily také krásně.

Nejdřív jsme si zašli do infocentra, které bylo velice dobře udělané a moderní s expozicí o místních aboridžíncech a geologických aspektech vzniku jezera. S oběděm jsme to tu ale neměli snadné. Dali jsme si tedy nějaké podivné placky. Klárka asi ze sladkých brambor, já nějakou se sladkovodními krevetkami, které se jedí v celku i s krunýřem.

Lesy kolem jezera Liyu jsou plné života.
Najdete žabičku? :)

Pak jsme si udělali procházku kolem jezera. U infocetra je park s vystavenými moderními sochami od sochařů z celého světa. Nad jezerem je také les, který je protkaný stezkami, tak jsme se vydali i po jedné z nich. Stačilo jen jeden den sprchnout a hned mi přišlo, že je les zelenější a živější. V létě při období dešťů to musí být znát dvojnásob. Začalo se nám ale trochu stmívat a tak jsme se vrátili na autobus.

Ve středu jsme chtěli navštívit podruhé Taroko a naštěstí se umoudřilo i počasí a mohli jsme hned po ránu vyrazit. Tentokrát jsme jeli jen ke vstupu do Taroka (85 TWD), kde je opět velké moderní infocentrum.

Pohled na roklinu Taroko od infocentra.

Prošli jsme si opět skvěle udělané expozice a vyrazili jsme ještě asi 2 kilometry dále po silnici k začátku stezky Shakadang Trail. Prakticky celé dva kilometry vedly tunelem a když tunel skončil, hned za ním byl most a pod mostem začátek stezky.

První část stezky Shakadang Trail vytesaná do skály a konečně taky fotka se mnou ;)

Stezka vede podel koryta jedné z řek a je ze začátku jen vytesaná do skály. Je na ní krásný pohled a ještě krásnější byly pohledy z ní na divokou řeku s pohádkově modrou vodou a na kolmé skály kolem. Cesta to byla také nepoměrně pohodlnější než naše poslední cesta po Taroku. Některé místní slečny to tu zvládli i v kramflíčcích, nebo žabkách. Po asi 4 km cesty bylo možné dále pokračovat jen se speciálním povolením do horských oblastí a tak jsme se stejnou cestou vrátili.

Jedna z magických tůňek na řece na Shakadang Trail.
Barva vody byla úžasná.

Přesunuli jsme se tedy k další stezce a to k Eternal Spring (Changchun) Shrine Trail. Na jejím začátku jsme naštěstí narazili na takový bufáč, u parkoviště, kde se kupily zájezdové autobusy. Už jsme začínali být hladoví, tak tu malá zastávka přišla vhod. Dali jsme si tu sendviče a nějaké aboridžinské pečivo (asi po 30 TWD) a vyrazili jsme.

První část stezky k  Eternal Spring Shrine.
Lidé z autobusů zvládali jen tuhle část, dál nahoru se už nevydali.

První část stezky vede po rovince skrz několik tunýlků k Eternal Spring Shrine, krásného altánku  s vodopádem ve svahu nad řekou. Je tu vystavený na počest pracovníkům, kteří zahynuli při budování silnice přes střed ostrova. Je poměrně nový, protože nedávno zemětřesení a sesuv půdy zničil původní stavbu. Přes kopec ale stezka pokračuje dále kolem dalších budov. Ačkoli se Klárce moc nechtělo, nakonec jsem jí přemluvil a vydali jsme se po stezce dál. Nebyla moc dlouhá, asi jen 2 km, ale prakticky celou dobu se šlo po schodech. Nejdřív z prudka nahoru a pak strmě dolů.

Stoupání na Eternal Spring Shrine Trail.
Klárce se už moc ťapat nechtělo.

První budovou po cestě je Taroko Tower. Malý chrám, či památník postavený na počest třicátého výročí vybudování silnice přes střed ostrova. V patře je socha Čankajška, který nechal tuto dálnici vystavět a sám staveniště pravidelně navštěvoval.

K Taroko Tower to byl docela slušný výšlap.

Cestou dále se narazí na nejvýše postavenou budovu stezky, a to zvonici.

Malá Zvonice v Taroku.
Ani ta ani Taroko Tower nebyli zamčené, ale nezazvonili jsme si ;).

Z té je pak krásný výhled dolů do údolí a na další objekt na stezce. Tím je velký chrám Changuang Temple, který představuje skutečnou oázu klidu. Nikde jsme tu neviděli ani živáčka a navíc tu vyhrávala poetická hudba a voněl čaj. K němu jsme se ale museli dostat přes dlouhý vysoký lanový most, který se nazývá také Heaven trail.

Chrám Changuang Temple.
Ještě nám zbývá překonat most Heaven Trail.

Kromě opic jsme tu potkali vůbec spousty krásných tvorečků. Kromě hmyzu a motýlků snad všech barev jsme si užili i hady (jeden mohl mít tak 2 metry, ale zahlédl jsem ho jen koutkem oka; Klárka ho naštěstí neviděla, jinak bysme asi pelášili zpátky na hostel) rybky, ptáčky... Příroda je to prostě úžasná.
Pak už jsme zařadili vyšší rychlost a pelášili jsme zpátky k infocentru, kde jsme počkali na autobus zpátky do Hualienu.

Tenhle had nás docela viděsil. Nechtěl nám uhnout z cesty,
tak jsem vzal kamení a zkoušel jsem ho zahnat.
Nebylo to ale až tak jednoduché.

 Ve čtvrtek po ránu jsme se na Hostelu rozloučili s Marií (byla jediná vzhůru) a vyrazili jsme na vlak do Taitungu (asi 300 TWD). Tam jsme dorazili asi po 2 hodinkách. Zaběhli jsme do malého infocentra na nádraží a nakradli jsme si nějaké letáčky. Pán za pultíkem ale neuměl ani slovo anglicky. Na naší otázku vzal jen telefon, vytočil číslo a dal mi sluchátko. Na druhém konci se ozval milý hlas mladé slečny. Když viděla, že jsme jen anglicky mluvící nasedla do auta a za 5 minut tu už stála vedle nás. Ač jsme chtěli jen poradit, skončili jsme nakonec s ní v autě a odvezla nás nejdřív na autobusové nádraží zjistit jízdní řády autobusů po okolí a následně nás také vzala do hostelu.
Jednalo se prakticky o hotel a né hostel a opět, jak je v Taitungu nemilým zvykem, jsme nenarazili na nikoho s angličtinou. Jmenuje se Traveler Hotel  a cena (asi 1000TWD pro dva) za pěkný pokoj i s koupelnou, klimatizací, televizí, kávovarem i kartáčky, pastou nebo hřebenem na jedno použití byla přívětivá.

Náš pokoj v Traveler Hotelu.
Trochu tvrdé postele, ale jinak super, čistý s TV, klimatizací, kávovarem...

Tam jsme se jen otočili a vyrazili jsme už sami zpátky na autobus, kde jsme chytli spoj na Sansiantai (Sanšientáj), neboli Terrace of the Three Immortals (asi 135 TWD za bus). Známé místo bylo kdysi poloostrovem, který ale eroze oddělila od pevniny a je tu dnes pouze ostrov. Ten byl spojen s pevninou dlouhým obloukovým mostem.

Hloupý most na Terrace of the Three Immortals.
Je dlouhý asi 350 metrů a je na něm stejně tak schodů.

Je na něj krásný pohled, ale je dost únavné chodit stále nahorů a dolů po schůdkách. Důchodci tak většinou vyběhli jen na první oblouk udělali fotky a hurá dolů. My jsme přeběhli celý most až na ostrůvek. Je to skála z černých korálů, která má jedinečnou atmosféru, navíc je tu možnost projít zkrz jeskyni nebo si vylézt na vrcholek ostrova, kde je malý maják. Kolem je tu také dost rybářů, kteří loví garnáty a kraby.

Pohled od majáčku na Terrace of the Three Immortals.

Strávili jsme tu bezmála tři hodinky a vydali jsme se na autobus zpátky. Ještě jsem se na zastávce v sandálích proběhl čerstvým betonem a po tom, co jsme je ošplouchli hadicí, jsme mohli jet zpátky.
Na hotelu na nás čekal fax od slečny, která nám pomohla hned po příjezdu, že jde s kamarády do místní hospůdky Kasa, jestli se nechceme taky stavit. Tak jsme vyrazili za ní, i když se musela s námi rozloučit dřív.
Kasa je asi jediné místo v Taitungu, kde se pobavíte anglicky. Dali jsme si nějaké jídlo a probrali jsme situaci Taiwanu s místním personálem a pověděli jsme jim něco o nás. Byl to moc fajn večer.
Další den po ránu jsme zbalili kufry a vyklidili pokoj a vyrazili jsem ještě busem na Siao Yeliu (Šiao Yeliou) neboli malé Yeliu (asi 48 TWD).
Yeliu je oblast na severu mezi Taipeiem a Keelungem známá bizardními útesy na pobřeží. Malé Yeliu je něco podobného, ale v menším měřítku. Je tu několik skutečně zajímavých útesů, po kterých je možná se proběhnout a nafotit pár zajímavých fotek. To jsme také udělali (mě teda došla karta, takže já nic nenafotil) a vyrazili jsme zpátky na bus.

Jeden  z útesů na Siao Yeliu. Myslím, že tomuhle říkali Tofu rock.

 Tam si nás všimli nějací místní pánové a jen tak nás prostě hodili autem až do hotelu. Díky tomu jsme měli ještě přes hodinu čas, a proto jsme se ještě prošli po okolí. Dali jsme si nějaké jídlo a podívali jsme se trochu po okolí. Navštívili jsme chrámy Tianhou Temple a Haishan Temple a nakonec jsme se ještě prošli Seashore parkem u moře. Cestou zpátky na hostel začalo docela slušně pršet. Vyzvedli jsme si tedy kufry a v dešti jsme šli na autobusové nádraží. Odtamtud jsme zajeli busem na vlakové nádraží a vyrazili jsme zpátky k domovu, Tainanu. Byl pátek a na víkend jsme měli naplánováno něco se známými a kamarády, protože to byl už náš předposlední víkend s nimi.