Taipei a cesta do Česka

Jus nás zavezla až na nádraží a zamávala nám do okýnka. Snad to není naposledy co jsme viděli jí a ostatní.
I když je možné jet pohodlnějším a rychlejším spojem HSR (High Speed Railway) zvolili jsme asi o polovinu levnější a také o polovinu pomalejší variantu normálním vlakem. Připomněl jsem si, jak je těžké tahat veliké kufry, zvlášť když ten větší a těžší měl utržené držadlo. Nemuseli jsme se ale tentokrát nikam přesouvat, takže jsme bagáž jen nalodili do vlaku a už jsme se o ní nestarali.
Z Tainanu jsme vyrazili vlakem asi v půl jedenácté expresem Tze-Chiang a do Taipeie jsme dorazili asi ve tři hodiny odpoledne. Vystoupili jsme na hlavním nádraží, protože poblíž něho jsme si zarezervovali hostel. Nebylo ale úplně jednoduché ho najít. I když byl relativně blízko, tak bylo obtížné nalézt ten správný východ z podzemí. Taipei Main Station není jen zastávka normálních vlaků, ale také zastávka HSR a zastávka metra MRT (Mass Rapid Transit). Nedaleko je také autobusové nádraží, které je podzemím propojené a ještě tu jsou také obchodní domy. Vyběhli jsme tedy na povrch nějakým východem s eskalátorem (tažky se nám nechtělo tahat po schodech) a šli jsme vrchem. Dost mě hned překvapilo, kolik je tady švábů. V Taipei je jich podstatně víc než v Tainanu a ve velkém tu vylézají i za dne.

Pohled z okna našeho pokoje. Červená střecha patří Taipei Main Station.
Před ní je děsivě rušná ulice Civil Bulvár.

Hostel jsme nakonec s pomocí místních (kteří sami pomoc nabízeli a také jich dost umělo anglicky) našli. Následující čtyři noci před odletem jsme strávili v hostelu Happy Family. Poloha hostelu je velice dobrá, protože je doslova na dohled od hlavního nádraží. Bohužel jsme hned za okny měli dost rušnou silnici, která nám v noci moc nedala spát. Navíc okna prakticky žádné zvuky neodizolovala. Hned za rohem byl i convinience store Family Mart a hned vedle skvělá kafeterie, kde jsme si každý den dávali snídani. Pokoj byl sice malinkatý (s kufry byla docela potíž) ale relativně čistý. Klimatizace byla pak za příplatek, ale cena za pokoj byla jen 900TWD.

Náš pokojík. Věci jsme nechávali na posteli, protože jsme zkrátka jinde místo neměli :)

Odložili jsem věci, trochu si odpočinuli a vyrazili jsme ven. Trochu jsme ale narazili na to, že je tu složité sehnat nějako pořádnou mapku města (nejlepší jsme sehnali až další den v Metru). Naše večerní procházka vedla kousek ulicí Zhongshan a pak Nanjing. Tou jsme došli ke starému trhu Dihua market, který má představovat nejlépe zachované historické budovy s původní architekturou snad v celém Taipei. Pro nás evropany zhýčkané historickou Prahou to ale žádný velký vodvaz nebyl.

Stmívání nad Dihua marketem, který připomíná skoro naše komunistické obchoďáky. :)

Vodvaz ale na sebe nenechal čekat. Začalo se nám chtít na WC a tak jsme se rozhodli podívat do nějakého convenient shopu. Než jsme k němu přešli cestu zastavil nás jakýsi pán v obleku: "Hello, where are you from?" Poučen z předchozích setkání jsem samozřejmně pánu odpověděl. Nečekal jsem, že se ale naše diskuze protáhne asi na půl hodiny, přičemž posledních dvacet minut pán vedl monolog, jak budeme geniální byznysmeni, když na Taiwanu zůstaneme aspoň rok. Nakonec vše zazdil tím, že nám dal do ruky navštívenku, na které bylo napsáno, že chce kandidovat na prezidenta.

Vizitka budoucího presidenta Taiwanu.

Po dlouhých minutách jsme se tedy rozloučili a v obchodě jsme záchod ale stejně neobjevili. Další šance byl chrám, který he poblíž. Jednalo se o Hsiahai City God (Cheng-Huang) Temple, relativně malinký, ale starý a pěkně zachovalý chrám. U něho jsme si také mohli dát nějaký posvátný čaj, po kterém jsme měli být atraktivnější pro ostatní. Uvnitř pak byli dobré popisky v angličtině, že jsme se také dověděli, jaký bůžek pomáhá v jakých problémech.

U Cheng-Huang Temple je velký ruch i ve večerních hodinách.

Další zastávkou byl přístav Dadaocheng, kde je také u pobřeží řeky Dahan takový parčík. Zhoršilo se nám počasí a tak jsme si udělali procházku po břehu pod deštníkem a pomalu jsme se vrátili zpátky na hostel.

V přístavu Dadaocheng v noci svítí jakási skulptura lodi ;)

Přes noc se počasí zase umoudřilo a tak jsme mohli další den ve čtvrtek vyrazit do centra Taipeie. Naskočili jsme tedy na MRT a popojeli jsme 2 zastávky na stanici Chiang Kai-Shek Memorial Hall. Vystoupili jsme z metra a přešli jsme Wedding road. Jedná se o ulici, na které je vysoká koncentrace svatebních salonů a butiků se svatibními šaty. Navíc hned u této silnice je právě veliký park s významnými budovami, u kterých před svatbou mladý pár často pozuje a nechává se fotit na svatební fotky. Mě tady zarazilo množství švábů a určitě by mě to tu nelákalo si dělat svatební fotky. ;)

Pohled na National Theatre z Wedding road.

Právě významné budovy v parku byli naší hlavní dopolední destinací. V parku proti sobě stojí budovy National Theatre (Národního divadla) a National Concert Hall (Národní koncertní síň). Jsou to opravdu monumentální budovy a jsou si podobné jako vejce vejci. U koncertní síně zrovna probíhalo nějaké vojenské svičení nebo přehlídka. Dovnitř těchto budov jsme ale nešli.

National Concert Hall se liší od National Theatre jen minimálně,
ale stojí naproti sobě a celkový pohled na celý areál je úžasný.

Nejvelkolepější budova tu ale je Chiang Kai-Shek Memorial Hall (Čankajšekův památník). Prošli jsme se tedy krásně upraveným parkem a dorazili jsme k obrovskému bílému monumentu, který jsme si zespod prostě vyfotit museli.

Chiang Kai-Shek Memorial Hall je skutečně monumentální monument.

Po 89 schodech (které představují generálův věk) jsme vystoupali do hlavní síně, ve které je velká bronzová socha Čankajška u které nehnutě stojí vojenská stráž. Každou hodinu tu probíhá výměna, na kterou jsme si počkali. Byla skutečně skvěle nacvičená, i když trochu teatrální a zdlouhavá. Chtěl jsem si jí nahrát na video, ale foťák prostě nestačil. ;)

Čankajšek si tu ještě trůní, ale kdo ví, jestli tu za rok bude vůbec ještě sedět.

V dalších patrech památníku je pak muzeum věnované právě osobě generalissima a straně Kuomintang nebo galerie. Stále ale probíhá diskuze, jestli je vhodné Čankajška, který se ukázal i jako krvavý vůdce například v době takzvaného "Bílého teroru". Prošli jsme si tedy co nás zajímalo a vyběhli jsme ven na oběd. Našli jsme zase krásnou venkovní jídlovnu, kde jsme zapíchli prst a vylosovali jsme si k jídlu nějaké nudle za 60TWD. Já měl nudlovou polévku s játry klárka s knedlíčky ;)

Pohled z Chiang Kai-Shek Memorial Hall
na National Concert Hall, National Theatre a na vysokou bílou vstupní bránu.

Po obědě jsme pak vyrazili na další místa. Prošli jsme kolem Taipei East Gate, která byla součástí městského opevnění z doby dynastie Qing.

Taipei East Gate dnes stojí uprosřed rušného kruhového objezdu.

Pokračovali jsme do parku 2-28 Peace Park, uprostřed kterého se nachází také muzeum, které je věnované právě povstání proti vládě z 28.února 1947.

Památník uprostřed parku 2-28 Peace Park.

V severní části parku je pak budova  National Taiwan Museum (Taiwanského národního muzea).

National Taiwan Museum. Na Klárku tu málem spadla palma. ;)

Dále nás cesta vedla kolem velké červenobílé Presidential Office Building (budovy presidentské kanceláře). Ta byla postavena za doby Japonské okupace na začátku dvacátého století. V roce 1947 začaly rekonstrukce a do dnešní podoby.. V budově jsou také pořádány různé výstavy.

Dlouhá budova Presidential Office Building.
Chtěl jsem si vyběhnout do prostředka ulice abych měl lepší fotku,
ale začal na mě pískat policajt a nedal pokoj, dokud jsem nestál oběma nohama na chodníku :)

Pokračovali jsme dále až na Ximending, známou obchodní čtvrť, která žije ale především v noci. Tady jsme si rychle prohlédli Red House Theatre. Jedná se o starou budovu z červených cihel opět z doby japonské okupace, která má osmiúhelníkový půdorys. Kromě představení budova nabízí prostor i pro trhy.

Red House Theatre na Ximendingu.
Boleli nás tu už nožky, tak jsme si nachvilku uvnitř dáchli.

Motali jsme se docela malými, ale rušnými uličkami až jsme se domotali k nenápadnému Qingshui Temple. Chrám starý asi dvě stě let neleží na žádné, ulici spíš na konci jedné boční cesty mezi několika venkovními restauracemi a není proto tak jednoduše k nalezení.

Qingshui Temple na konci chodníčku.
Byli jsme tu asi v docela klidnou dobu, protože restaurace kolem byli vcelku opuštěné.

Pokračovali jsme dále a dorazili jsme k podstatně nápadnějšímu Longshan Temple u kterého je velký park i stejnojmenná zastávka MRT. Podle legendy tu někdo na strom pověsil amulet, který se třpytil dokonce i v noci, takže každý věděl, že se jedná o posvátné místo. I když to není až tak veliký chrám, je tu spousta lidí, kteří se všude modlí a jinak meditují a překáží tak na fotách. :)

V Longshan Temple je stále dost lidí. I když začalo pršet, stále tu bylo hemžení věřících.

Už se začínalo stmívat, tak jsme se rozhodli, že se podíváme na noční život na Ximendingu. Je to skutečně rušná čtvrť s obchody a obchůdky, s malými i velkými restauracemi a spoustou převážně mladých lidí, kteří tu jak pracují tak také nakupují. Klárka, která je oproti mě nákupový expert, tvrdila, že je to ráj nakupování. Dali jsme si tu zase moc dobrou večeři a vzali jsme to pěšky nočním Taipeiem zpátky do hostelu.

Noční život v nákupní čtvrti Ximending.

V pátek nás probudilo zataženo a deštivé počasí. To nás vzhledem k programu, který jsme plánovali vůbec nepotěšilo. Vstali jsme, sebrali deštníky a vyrazili za roh na snídani do té bezvadné kafeterie. Počasí se sice nelepšilo, ale stejně jsme vyrazili na MRT a směrem na zastávku Sun Yat-sen Memorial Hall kde je samozřejmně také památník doktora Sun Yat-sena považovaného za zakladatele moderní Číny.

Pohled zepředu na Sun Yat-sen Memorial Hall.
Měl jinak boční východy do všech stran.

Kolem památníku je opět veliký park. Ten ale v tomhle počasí nepřilákal moc lidí. Uvnitř památníku je opět veliký sál se sochou doktora Sun Yat-sena a u něj opět stojí nehnutě stráž. Stejně jako v památníku Čankajšeka se i tady kluci pravidelně střídají a je to stejná podívaná. Vojáčci s naleštěnými přilbami pohazují puškami a střídavě dělají rychlé a pomalé pohyby, aniž by hnuli brvou. Kromě toho tu je také muzeum věnované jeho osobě a budova také slouží jako kulturní centrum, když se tu pořádají různé jiné výstavy nebo koncerty.

Střídání stráží v Sun Yat-sen Memorial Hall.
Chodili jak roboti, ale asi to bylo dost namáhavé. Když přišli blíž, bylo slyšet jak hlasitě funí ;)

Po prohlídce jsme si našli další levnou restauraci na jídlo a i když se počasí stále neumoudřilo (spíš naopak) tak jsme vyrazili k Taipei 101, druhé nejvyšší budově světa, která leží jen o několik set metrů dále.
Už když jsme se blížili, tak jsme prakticky nemohli udělat fotku celé budovy, protože špička se nám stále schovávala do mraků.

Moje nejlepší fotka Taipei 101.
Čekali jsme tu na místě několik minut, abysme mrakodrap dostali celý na fotku.

V nejnižších patrech budovy je luxusní obchodní dům s těmi nejznámějšími světovými značkami (Gucci, Chanel, Dior, Cartier, Louis Vuitton, Dolce & Gabbana,... vše na jednom místě). Přišlo mi, že tu dost lidí okukuje, ale vlastně nikdo nenakupuje. Nad obchoďákem je pak obrovský vestibul a nad ním jsou už převážně patra s kancelářemi.

Vestibul s kavárničkami v Taipei 101.
Na zemi je tu tzv "Global Circle", které má představovat, jak si jsou různá světová města blízká.

Z vestibulu ale jede nejrychlejší výtah na světě, který rychlostí přes 60km/h zdolá přes 80 pater asi za 17 sekund. Tím se člověk dostane téměř na vrchol a může si užívat výhled. Vstupenka není úplně nejlevnější (asi 400TWD), ale i tak jsme si nahoru vyjeli a výlet jsme si užili... Respektive bysme si ho užili, kdyby bylo lepší počasí. Špička budovy byla po většinu času v mracích a zachytit hemžení na zemi bylo trochu složité. Navíc kvůli špatnému počasí byla uzavřená i venkovní vyhlídka. Obešli jsme si tedy celou observatoř a přečetli si všechny zajímavosti o budově.

Krásný výhled z Taipei 101. Tedy ten nejlepší, co se nám podařilo zachytit.
Většinou venku bylo vidět leda mlíko ;)

Je tu také možné navštívit místnost, kde je největší vahadlo tlumící výkyvy budovy, které způsobují poryvy větru (tajfuny to jsou v létě časté) i zemětřesení (jakbysmet, ale celý rok ;)). Je to taková velká betonová koule na ocelových lanech. Nemohl jsem si pomoci, ale na tak moderní budovu tenhle systém vypadá trochu archaicky, ale asi to funguje. Zároveň maskot celé 101 je Damper boy, který představuje právě tento tlumič výkyvů.

Vahadlo tlumící výkyvy a u něj pózuje maskot Damper boy. ;)

Aby se člověk dostal zase ven, musí projít obchodem s luxusními sochami z drahých nefritů nebo třeba vzácných červených korálů. Ceny se pohybují i v desítkách milionů TWD. Pokochali jsme se tedy a spadli jsme výtahem zase dolů. Už se blížil večer, počasí se nelepšilo, tak jsme došli na MRT a vzali jsme to zpátky k hostelu. Ještě jsme si prošli nějaké obchody pod Taipei Main Station, dali jsme si tam večeři a přesunuli jsme se na hostel.

Dal jsem si někde pod Main Station super nudlovou polívku s řízkem.
Klárka měla nějakou spešl rejži. :)

Na sobotu jsme nepočítali s tím, že počasí se umoudří. Klárka kontaktovala Candy, kamarádku své kamarádky, která je z Taipei, a proto jsme se rozhodli s ní tento den setkat. Původně jsme měli vyrazit někam za město, ale počasí den předurčilo k indoorovým aktivitám. :)
Ráno jsme si dali snídani na našem obvyklém místě a vyrazili jsme na MRT a tím na zastávku Jiantan. Kousek od této zastávky je Martyrs' Shrine, další velký památník, tentokrát obětem válek a revolucí. Už když jsme jeli metrem (v této části je to nadzemka) viděli jsme na kopci velikou budovu. "To bude ono!", pomysleli jsme si a vyrazili jsme směle nahoru. Když jsme tam dorazili zjistili jsme, že to není památník ale Grand Hotel. Údajně to je ale nejvyšší klasická čínská budova na světě.

Grandiozní Grand Hotel stojí na kopci a je vidět z velké dálky.

Naštěstí to nebyla velká zacházka a pokračovali jsme dál až k Martyrs' Shrine. Tento památník představuje velký komplex několika budov a s rozlehlým nádvořím uprostřed. U vstupní brány a u hlavního pavilonu stojí znovu nehybná stráž. Byli jsme tedy i tady svědky jejich výměny, při které mašírují přes celé nádvoří.

Vstupní brána do Martyrs' Shrine.
Tady stojí první stráž, ale další stojí i vzádu u hlavního pavilonu.
Při střídání mašírují přes celé nádvoří a mají tu už i vyšlapanou cestičku
v podobě 3 rezavých pruhů na dláždění od okovaných bot :)

Na zdech budov jsou tu pak velké a menší obrazy historických událostí a pod nimi je vždy stručný popis i v angličtině. V avilonech po stranách jsou pak stovky desek se jmény lidí, kteří byli při událostech zabyti. V jednom jsou oběti civilní a v druhém oběti z řad vojáků. K osudům některých jsou tu také popisy v angličtině.

Hlavní pavilon Martyrs' Shrine při výměně stráží.

Po poledni jsme pak měli sraz s Candy a po rychlém obědě jsme vyrazili do National Palace Museum. Jedná se o vyhlášené museum umění, kde má být to nejzajímavější co se týká čínské historie se šesti sty tisíci artefaktů. I když je muzeum krásné z venčí, interiéry jsou takové nemastné neslané a dost potemnělé.

Pohled na National Palace Museum skrz vstupní bránu.

Prošli jsme tedy celou řadu expozic, které nám Candy doporučila jako "must see". Některé "must see" věci byli ale docela podivné, jako třeba soška čínského zelí nebo soška vepřového bůčku či co to bylo. :)

Asi nejvzácnější a nejznámější exponáty v muzeu.
Prý jsou tak ceněné proto, že barvy jsou přírodní, ale stejně je to docela podivnost. :)
Kopie tohoto zelí můžete nalézt v obchodech po celém Taiwanu v nejrůznějších velikostech.

Pak jsme si ještě udělali malou procházku v blízkém parčíku a vyrazili jsme zpátky do města, tentokrát do největšího Night marketu v Taipei, (asi 2. největší na Taiwanu) Shilin Night Market. Dalo by se říct, že tenhle trh má dvě části. Jedna část je věnována především jídlu a druhou část tvoří uličky kolem, které jsou plné obchůdků s oblečením, bižuterií a dalšími věcmi. Dali jsme si tu tedy něco dobrého k večeři (Candy zase platila nějak víc než mi a nenechala si to rozmluvit), koupili jsme si poslední bubble tea a vyrazili jsme do ulic.

Na Shilin Night Marketu je večer hlava na hlavě a na ta nejvyhlášenější jídla se stojí dlouhé fronty.

Opět Klárka byla obchody i cenami docela nadšená, já jsem jen tak korzoval a koukal po okolí. ;) Nakonec jsme utratili poslední drobné za tričko a halenku a nechali jsme si jen drobné na další den. Vrátili jsme se na MRT zastávku a v metru jsme se pak rozloučili s Candy a vyrazili jsme každý svou cestou. V hostelu jsme ještě dlouze balili a proto jsme šli spát docela pozdě.

I uličky Shilin Night Marketu jsou plné převážně mladých lidí nakupujících převážně oblečení.

Po ránu jsme dobalili poslední věci skočili si na snídani opět na oblíbené míst a vyrazili jsme na autobusové nádraží. Tam jsme chytili autobus na letiště Taoyuan International Airport (asi 130TWD) odkud nám letěl spoj do Seoulu, kde jsme měli opět přestupovat. Cesta busem trvala víc než hodinu, ale na letišti jsme byli včas. Nechali jsme se odbavit (Klárky kufr měl lehce přes 25kg, ale prošlo to bez poplatku) a dostali jsme od Korean Air i kupon na hotel. Do Seoulu jsme měli přiletět asi v 5 večer a odlet byl další den asi ve 2 odpoledne. Ještě jsme se chtěli chopit telefonů a provolat co půjde se známými v Tainanu, Klárka bohužel někde cestou po letišti vytrousila českou simku, a proto se jí vydala hledat. Na telefony jí při tom všem už nezbyl čas.

Poslední letmý pohled na Taiwan.
再见台灣!
我爱你!

Když jsme dorazili do Seoulu (respektive pouze do Incheonu), na letišti jsme se ohlásili u přepážky Korean Air a ti nám rozdali kupony na večeři, snídani i svačinu na další den. Pak pro nás přijel autobus a dovezl nás do blízkého hotelu Hyatt Regency Incheon. Ačkoli to bylo pro nás prakticky zadarmo, v ceně letenky, asi jsme nikdy ve více luxusním hotelu v životě nebyli. Velký pokoj s televizí, dvě velké postele, elegantní psací stůl, na telefonu bylo moje jméno, velká koupelna a samozřejmně v ní klasické propriety jako kartáček, pasta, hřeben, mýdlo, župan, trepky, ručníky, šampon, kondicioner, atp. zdarma. Co mě trochu namíchlo bylo, že internetové připojení, které jsme ve všech levných hostelech měli zdarma bylo tady za mastný příplatek.

Náš megavelký hotelový pokoj v Hyatt Regency Incheon hotelu.

Večeře ale byla famozní a stejně tak i snídaně po ránu. V 11 jsme byli připravení na odvoz zpátky na letiště, kde jsme ještě poslední kupony vyměnili za skvělé sendviče, banán a Evian. Korejci se prostě o zákazníky starat umějí.

Ještě jsme chytli Wi-Fi poslali jsme pár statusů na Facebook a letěli jsme domů.
...stále pochybuji, jestli platí známé pořekadlo "Všude dobře, doma nejlíp." Mám pocit, že můj domov je teď i Tainan.

Poslední týden - Loučení

Jízdenku na vlak do Taipei, který jsme si chtěli ještě těsně před odletem projít, jsme si rezervovali na středu 25.5. Zbýval nám tak před odjezdem z Tainanu poslední víkend a pak už jen pondělí a úterý.
Více než před měsícem se za námi do školy přišel podívat Johnny Lin, kluk z AIESECu, se kterým jsme komunikovali před nástupem na stáž. Řekl nám, že na sobotu 21.5. chystají výlet do Anpingu s ostatními stážisty. Od té doby se k nám ale žádná jiná informace nedostala. Proto jsme byli docela překvapení, že v sobotu ráno mi zazvonil telefon a tam se ozvali oni, že jsou tu a že na nás čekají u školy. Rychle jsem tedy vyrazil za nimi. Klára ještě spala, proto se jí nebylo možné dovolat. Tak jsme jí vzbudili přímo doma, ale samozřejmně děvče potřebuje po ránu nějaký čas na přípravy, a tak jsme s ostatními AIESECáři vyrazili sami do starého Anpingu. Navštívil jsem tak s nimi znovu pevnost Zeelandia.

Mezinárodní skupina na hradbách Anping Fort.

Pak dorazila vyspinkaná Klárka ale už prakticky na oběd, který jsme měli zařízený ve škole. Ředitel tam dal ostatním malou přednášku o Anpingu a pochopitelně i o místním symbolu Sword Lionovi a porozdal drobné dárky.
Po obědě jsme vyrazili na pláž kde na nás čekali někteří studenti a učitelé a čekali na nás s windsurfy, plachetničkami a podobně. Tak jsme se převlékli do koupacího a hurá zkoušet, jakou trpělivost s tímhle sportem budeme mít.

Marné pokusy o windsurfing.
Nejúspěšnější z nás byl asi holanďan Casper.

Moje trpělibost dostala první šrám dřív, než jsem se vůbec něco začal učit. Projížděl jsem kolem na kajaku a na kebuli mi spadla plachta z windsurfu a udělala mi slušnou bouli. Chvilku jsem se vzpamatovával na plachetnici, ale nakonec jsem windsurfing taky zkusil... a nutno říct, že neúspěšně. Postavit se nahoru nebyl až takový problém, ale dát celý surf do pohybu nějakým směrem, to už bylo nad mé síly. Klárka ale válela docela dobře. ;)
S AIESEKářema jsme se pak rozloučili a ještě jsme šli do školy. S pomocí vrátného jsme se vloupali do třídy speciálně nadaných studentů a počmárali jsme jim tabuly obrázky a vzkazy, jako poděkování za skvělý páteční večer.

Na neděli jsme byli pozváni na oběd studentkami z Kláry třídy. Dopoledne jsme si ale s nimi udělali projížďku na kole po okolí. Většinou jsme viděli už známá místa jako Tree House, jen jsme se také dostali na místo, kde kotvila replika lodi, s kterou přijel Koxinga na Tchaj-wan.

Replika lodě z období dynastie Ming.

Oběd jsme měli v nové Hot Pot restauraci. Udělal jsem chybu, že jsem si objednal spicy hot pot, protože to bylo i na mě moc (a i na většinu ostatních u stolu; zvládla to jen jedna slečna). Statečně jsem zvdoroval a tak polovinu svého jídla jsem s tím zbaštil. Pak jsem se ale přesunul ke klárky kotlíku.

Přípitek s děvčaty na rozloučenou.

Odpoledne pak jela Klárka s jinými svými studentkami do města a já jsem plánoval se potkat s některými svými studenty. Cestou jsem ale narazil na nějaké jiné studenty u základní školy, kde hráli basketbal. Tak jsem se k nim asi na hodinku přidal a pak pokračoval domů. Když jsem se s nějakými studentkami pak snažil domluvit, že se někde uvidíme, tak je se mnou jejich rodiče nepustili. Ostatně chápu to. Já bych se také zdráhal pustit svou dceru ven s nějakým podivným cizincem.

Na Tainan kanálu poslední dny našeho pobytu začaly probíhat
tréninky na Dragon Boat Festival, který probíhal asi 8. června.
Jedná se snad i o mezinárodní závody na dračích lodích.

Na večeři jsme byli pak pozváni rodinou Klárky do jakési Thajské restaurace. Bylo to moc fajn a i já jsem konečně poznal i bratrance a další rodinné příslušníky. Navíc jídlo bylo moc dobré a ti co uměli se snažili s námi bavit anglicky. Dostali jsme od nich také nějaké drobné dárečky na památku a vyrazili jsme zpátky domů.

Část Kláry rodiny na poslední společné večeři.
Zleva: Táta, Stella, Jé Jé, Sofia, Í Í

Pondělí a úterý jsem chtěl co možná nejvíce strávit ve škole se svými studenty, a proto jsem do školy vyrazil vždy už po ránu. Sem tam jsme také měli nějakou hodinu, o kterou nás požádaly třídy třetího ročníku, které jsme normálně neučili. Poslední hodiny s novými studenty jsem si moc užíval. Bylo vidět, že poslouchají, ptají se a cení si toho, že jsme přišli a že jsme si našli čas, který budeme věnovat jim.

Jedna ze skvělých tříd třetího ročníku.
Tady máme hned několik kamarádů.

Navštěvoval jsem i svoje třídy jak to jen šlo, ale bohužel jsem neměl dostatek času navštívit všechny. O přestávkách jsme přijímali psaníčka a dárky od studentů, podepisovali jsme se jim jako o závod na všechno možné a udělali jsme stovky fotek. Dárků nakonec bylo tolik, že jsme je nemohli všechny sbalit do kufrů, a proto nám je pak naše učitelské kamarádky poslali poštou po lodi v krabici. Že si nás tady takhle oblíbí, jsme vůbec nečekali a o to složitější bylo loučení.

Se skvělým kamarádem Lean Tinem.
Na ruce mám náramek od Chocolate na krku mám náhrdelník od Cathy.

Pondělní večer jsme ještě strávili s ředitelem a jeho ženou. Pozvali nás na večeři v japonském stylu Teppanyaki. Je to taková ta restaurace, kde vám jídlo připraví přímo před vámi na pultě. Je to zajímavá podívaná a navíc to bylo moc dobré. Potom jsme s nimi zašli do kina na poslední Piráty z Karibiku (předtím jsem neviděl ani jeden díl, takže jsem byl trochu mimo).

V úterý večer jsme zase zašli na poslední večeři v Tainanu s mojí rodinou. Nebyla to tak široká společnost jako na večeři s rodinou Klárky, ale všichni důležití dorazili - tedy já Klára, Abby, Jim, Jack a Teresa. Zašli jsme do nějakého vyhlášeného steak houseu. Jídla v takovýchto restauracích už nejsou tak levná, jako nudle v pouličních restauracích, ale kdyby to bylo v ČR, cena by byla pravděpodobně ještě vyšší.
Dali jsme si tedy pořádný flák masa a užili si poslední společný večer.

Moje rodina po poslední společné večeři.
Zleva: Já, Jack, Teresa, Abby, Jim, Klára

Mě pak čekalo noční balení, protože jsem se rozhodl, že prostě přes den budu trávit čas s blízkými a v noci se budu věnovat odjezdu. Asi ve tři ráno jsem tak mohl prohlásit balení za ukončené.
Měli jsme jízdenku na vlak asi v 10:30. Nejdřív jsme ale jeli z domova do školy a odtatud nás pak teprve brala Jus na nádraží. Do školy jsem vyrazil dřív a zavezla mě tam Abby. Ještě probíhalo další loučení s každým, kdo se přiblížil k našemu kabinetu i Abby ukápla nějaká ta slzička, prostě dojemné. Navíc, když jsme pak šli k autu přední budova školy byla obsypaná dětmi, které nám dávali poslední sbohem na školním dvoře vytvořili další uličku, kterou jsme prošli a u auta jsme ještě dlouho mávali. Zdá se, že nejen oni nám, ale také my jim budeme chybět.

Poslední loučení se školou a našimi nejmilejšími studenty.
Za pár okamžiků nastoupíme do auta a řekneme sbohem našemu druhému domovu.

Na vlak jsme tedy nastupovali se slzami v očích a přislíbili jsme si, že neztratíme kontakt a budeme si psát, jak jen to bude možné.

Pátek dvacátého - Poslední den školy

Včera byl pátek 20. května a poslední den, kdy jsme učili naše třídy. Je až neuvěřitelné, jak nám za ty tři měsíce všichni tady přirostli k srdci, a tak to byl skutečně smutný den. Už v průběhu týdne několik slziček ukáplo nám i naším studentům, dostali jsme nespočet vzkazů a drobných dárků a studenti nás na každém rohu ve škole odchytávali na fotky a prohodit pár větiček. Ve čtvrtek ráno jsme také měli poslední rozloučení se školou před nastoupenými třídami v tělocvičně. Sami jsme měli nějaký proslov, ukázali jsme několik fotek, pustili nějaké to video a od školy dostali plakety a dárky.

Poslední hodina s třídou 111.
Teacher Vašek se svými studenty. ;)

Pátek byl ale ještě o krok dál. Pátek jsem měl dost vyučovacích hodin a obvykle to nebylo z těmi úplně nejšikovnějšími studenty, ale i ti mi připravili několik přijemných rozloučení. Zasypali mě různými dárky a pamlsky a připravili několik prezentací a videí.

Malá párty s učiteli z našeho kabinetu.
Co učitel a učitelka to skvělé a milá osoba.

Před poslední hodinou jsem měl volno a to vyplnila párty s učitelkami a učiteli z našeho kabinetu. Připravili pohoštění - nějakou pečenou kachničku a další pamlsky a pití. Strávili jsme tak s nimi skvělou hodinku, kdy nám dali také takovou knížečku s jejich fotkami a vzkazy. Musím říct, že jsme se dostali skutečně do skvělého kolektivu a do školy jsme se těšili i kvůli nim.

Prohlížíme si knížečku se vzkazy a fotkami.
I tady jsem byl dojatý :)

Pak následovala poslední hodina, kterou jsem rychle prolétl (jako všechny své poslední hodiny) a na konci jsme nechal prostor pro společné fotky. Všichni tak vždycky vytáhli mobily a nestačil jsem se ani pořádně otáčet.

S Ginou a Debbie, skvělými děvčaty ze třídy 209, poslední páteční hodiny.
209 měla mezi učiteli špatnou pověst, ale bylo tam moc fajn lidí.

 Po poslední hodině jsme měli připravené párty od speciální třídy. Je to třída dětí vyjímečně nadaných, posbíraných z jiných tříd druhých ročníků, kteří absolvují takto hodiny dohromady, a proto by naše přednášky s vlastními třídami neabsolvovali. Když nás ale poprosili, jestli bysme nemohli nějaký čas trávit i s nimi, tak jsme souhlasili a v pondělí po škole jsme jim vždy hodinku věnovali. V pátek nám to vrátili i s úroky.
Na stole nám po škole leželi pozvánky, a po připravených šipkách jsme vyrazili do jejich třídy do nejvyššího patra budovy. Otevřeli jsme dveře a zkropila nás sprška konfet. Na sražených školních lavicích uprostřed bylo připraveno pohoštění, pizzy z Pizza Hut (dost drahý) a nechyběly ani naše oblíbené čajíky (Milk tea s coconut jelly je nejlepší ;)).

Párty se speciální třídou. Muselo je to stát dost peněz a příprav.
Moc jsme si to s nimi užili. Nikdo pro nás nikdy nic podobného nepřichystal.
Trošičku mi zkomolili jméno. Věděli, že v jméně Vašek je háček, ale nějak to pomotali s Václav. ;)

Přišla první serie dárků, kdy jsme rozšlapávali balónky s čísly a dostali jsme ten dárek, jaké číslo bylo ve vylosovaném balonku. Vlastně to byla jen taková hra, protože nám stejně rozdali všechny dárky.

Klárka asi rozšlapává balonek. Jaký dáreček si tedy odnese ona? ;)

Pak jsme čekali na další překvapení. Ze školního rozhlasu na všechny strany začali volat, jak jim budeme chybět, a že nás mají moc rádi, že na nás budou vždycky vzpomínat. Následovala nějaká jejich oblíbená písnička o loučení.

Bylo to moc dojemné.

Připravené pro nás měli i další aktivity, jako házení kostkou, kdy každá strana představovala nějaký úkol a podobně. Celou akci jsme si moc užili a ani jeden jsme se neubránili slzám. Studenti byly odolnější a plakali jen někteří. Na tyhle lidičky se prostě zapomenout nedá a doufám, že až vyrostou a z chlapců a děvčat se stanou muži a ženy, že budou stále tak fajn jako doposud.
Párty ve škole skončila před sedmou a vyrazili jsme ještě na večeři s Dennym a dalšími učiteli do Thajské restaurace. Po jídle jsme se pak přesunuli s jedním učitelem a jeho manželkou (původem z malajsie) do další restaurace, kde jsme se setkali s jejich známými a ještě jsme se pak přesunuli k někomu před dům na ochutnávku čajů a nějakých dalších pochutin (třeba malý krabík v celku). Zahrál jsme si nějakou hru s kostkama, která připomínala Macháčka (kterého jsem už zapomněl, tak je to třebas to samé).

Ochutnávka čajů a pálenky a dalších pochutin ve společnosti přátel jednoho učitele.

Do postele jsem ulehal smutný, ale zároveň i šťastný.