Druhý týden - Tak jdeme na to

Druhý týden jsem měli začít už pracovat na ostro a vést hodiny s dětmi. Už to, jako nová zkušenost nás naplňovalo obavami, jak nám to vlastně půjde. Mě navíc přepadlo nějaké asijské nachlazení. V sobotu večer jsem začal pokašlávat a v neděli jsem byl totálně grogy, teplotu 38,6 °C. Zůstal jsem celý den doma, pospával jsem a koukal do počítače na filmy.

V pondělí ráno se mi udělalo ale o poznání lépe (díky Kláry za tvojí lékárničku) tak jsem šel do školy učit první děti. Bolest v krku ale nepřestávala, tak jsem měl vždy po ruce hrnek čaje a mikrofon. Prakticky ve všech učebnách je dataprojektor, takže s technikou není problém, ale nábytek vypadá v učebnách dost omšele.

Dvorek školy o přestávce.

V pondělí mě čekali dvě třídy prvního stupně a jedna třída druhého. Je třeba říct, že úroveň angličtiny jednotlivých tříd se značně liší. Někde se tváří, že mi nerozumí ani slovo, jinde aktivně reagují jinde jsou jen aktivní a jakobych je já nezajímal. Velké rozdíly jsou i v rámci jednotlivých tříd. V první třídě byla slečna, krerá dobře rozumněla a tak pomáhala ostatním a překládala. V druhé třídě byli všichni potichu a tvrdili, že mi rozumněli, ale další den jsem se dověděl od jejich třídní, že to nebyla pravda. A poslední pondělní hodina - druhý ročník mě nepotěšil vůbec. I když tam určitě byli studenti a studentky, které o můj výklad zájem měli, hodinu rušilo pár jedinců a ty se snažit překřikovat s bolavým krkem bylo opravdu nepřijemné. Musím do příště najít nějaké postihy, jak ty zlobivé trestat.
V průběhu pondělka jsem taky zašel za doktorem. Narozdíl od ČR tu byla ordinace prakticky spojená s čekárnou, takže každý může vidět doktora, jak dělá prohlídku. Žádné tajnosti se tu moc nedělají, jen na injekce se chodilo za plentu ;) Doktor mi koukl do všech možných dutin, pak mi předepsal prášků jak pro Horníčka (asi 5 různých brát 4x denně) a jako návdavek jsem dostal injekci (už jsem si sundaval kalhoty, ale sestřička mě zadržela, že to bude jen do ruky).

V úterý a ve středu dopoledne děti psali testy, tak jsme fungovali jako dohled. Tedy dohled je velice silné slovo, protože při testu jsou místní děti skutečně ukáznění. Opisování brání to, že sedí v lavicích po jednom, ale i tak je spousta triků jak podvádět. Ale v případě Tchaj-wanských studentů jsem si žádných pokusů o podvádění ani nevšiml. Sem tam jsem někoho podezříval, ale asi zbytečně. Přitom výsledky testů se u jednotlivých dětí značně lišily, tak to nebylo tím, že by prostě byli tak našprtaní, že by podvádět nepotřebovali, ale jsou prostě asi tak poctiví. Ve středu odpoledne jsem si střihl ještě dvě hodiny, kdy mě jedna třída potěšila svojí aktivitou ve spojitosti se mnou a snahou komunikovat.

Děvčata si naposledy procvičují taneček.
(Druhá z prava Stella - Klárky spolubydlící)

 Ve čtvrtek neučím, ale šel jsem do školy za Klárou abychom ještě postoupili s tématy a v pátek jsem měl mít 5 tříd. Místo toho mě z hodin kvůli bolení v krku škola omluvila, tak jsem se s Klárkou aspoň zúčastnil promoakce naší školy na základní škole. Zamávali jsme dětem, naše děvčata zatančila, klucí předvedli nějaké roboty a šel jsem domů odpočívat.

Promoakce na základní škole. Denny Wang v popředí,
ředitel Chen přednášející.

První týden

Během prvního týdne jsme ještě měli volno od vyučování, ale to neznamená, že jsme se mohli celé dny poflakovat. Byla potřeba naplánovat naše lekce a připravit pro ně podklady. To se na jednu stranu jeví jako jednoduchá legrácka, na druhou stranu se jedná o časově náročnou a docela nudnou činnost. Bylo potřeba připravit jakýsi plán celého našeho působení, pak k jednotlivým přednáškám připravit obsah, ten převést na prezentace v Power pointu a navíc připravit pro studenty nějaké pracovní listy, do kterých budou moci něco vypňovat.
Celkem se zdá, že budeme vyučovat 14 týdnů. A to je docela dost. I když budeme mít lekce pouze s prvním a druhým ročníkem (na junior high jsou pouze 3 ročníky) a každou třídu jen jednou týdně, i tak budu mít já 15 vyučovacích hodin týdně a Klárka 14 a to je docela slušná porce. Hlavně pokud si představím, že vlastně budu téže látku opakovat patnáctkrát a navíc ve středu a pátek pětkrát denně.
Navíc sem tam příjde nějaká jiná povinnost. Na mě například připadl úkol drobné přednášky o respektu mezi učiteli a studenty ve škole, kterou jsem přednášel v tělocvičně před 1500 studenty. Nervozita byla, ale už jsem se asi trochu tady z toho oklepal.

Má promluva k studentům na téma respekt. :)

Trávili jsme tak celý týden v naší office. Je to taková velká místnost, kde má stůl asi 20 učitelů. Stoly pro ně slouží hlavně jako postele, protože jak je volná chvilka, tak mám pocit, že všichni spí ;)Většina učitelů je fajn. Holky čínštinářky nám povídají o jejich písmu, učitelé nás zvou na jógu, bedminton nebo basket a působí při tom opravdu přijemně.

Náš office. Tentokrát nikdo spící na scéně.

Ředitelovic dcera teď studovala semestr v Hradci Králové a oni se za ní do ČR jeli podívat, takže jsme si měli o čem vyprávět. S jejich dcerou Lilly jsme si pak dali jeden den posezení a její angličtina byla lepší než naše a skoro na úrovní vyučujících na škole. O nás se stará především mr. Wang alias Denny. Jeho angličtina není nijak zvlášť dobrá, ale většinou pochopíme, co se nám snaží říct, což ohodnotím slovy "Your english is just perfect." ;)
Jinak chairman úseku angličtiny Vincent je jediný méně sympatický z osazenstva, ale možná je to tím, že je zkrátka nadřízený a říká nám, co a jak. Jo a Klára nesnáší jak posmrkuje. Ostatně s takovými věcmi si tu opravdu nikdo hlavu moc neláme.

Obědy jsou ve škole řešeny tak, že má každý svůj ešus a do něj si vybere, co hrdlo ráčí z přepravek. Většinou je v nich rýže, tofu, dušená zelenina (zelí), nějaké maso (nasekané s kostmi) a polévka obvykle mdlé chuti. Taiwanské jídlo mi docela chutná, ale školní jídelny pokulhávají stejně, jako u nás v Evropě.

Celý první týden jsem se ještě potýkal s časovým posunem. Skoro jsem nespal a tak na fotkách vypadám jak zdrogovaný. Projevilo se to na fotkách na školní průkazku (na kterou by nás měli pouštět zadarmo do muzeí a podobně) i na fotkách do zdejších novin. Už jsme se v nich ocitli za prvních pár dní dvakrát a prý se chystá i nějaké interview.

Já s pytli pod očima :)

15. února jsme se s rodinou Dennyho a nějakého jeho kamaráda zůčastnili lampionového průvodu. V nějaké hale jsme vyfasovali lampion a vyrazilo se po Anpingu za zvuků bubínků a zvonečku. Řeknu vám, že to není tak lehké udržet hořící lampion, když to tu docela fučí!

Asi 20 minut jsme se motali uličkami a pak jsme se dostali zase zpátky do té haly, kde probíhalo karaoke (tady na východě je to fakt oblíbená kratochvíle). Pořadatel nás vyvolal a ostatní nás zdravili, ale k hudebnímu výkonu nepřemluvili. K tomu jsme dostali místní sladkost tāngyuán (na oko hovězí vývar s knedlíčky, na chuť sladké). Pak jsme chtěli zkouknout velké ohňostroje, ale bohužel jsme se nedostali moc blízko a scénu nám zahalil nějaký mlžný opar.

Rodina Dennyho Wanga bez Wanga, ale zato s náma.

Tāngyuán - jeden jsme zvládli, ale po dvou by mi asi bylo špatně ;)

V sobotu večer jsem začal pokašlávat a v neděli jsem dostal horečku a celou jsem jí proležel. Do prvního pracovního týdne se tak startovalo nevesele.

První dny v Tainanu

Do Tainanu jsme dorazili až ve středu 9.2. v podvečer a tak se kromě sezení s hostujícími rodinami nic moc neudálo. Šli jsme domů a brzy do postele.
Další den jsme dorazili ráno do školy na malou prohlídku a obhlídnutí místních poměrů. Dorazil jsem dřív než Klára a seznámil jsem se zatím s milými děvčaty Catherine a Andreou (update: asi to byly neteře Dennyho Wanga). Holky byly sestry k nerozeznání jedné od druhé, ale moc milé a měli velikou radost, že s námi mohou potrénovat angličtinu, kterou měly na místní poměry docela slušnou, i když jim bylo jen 12 a 14 let.
Prošli jsme si pak jednotlivé budovy, tělocvičnu, kde se odehrávají aktivity pro všechny studenty, navštívili jsme naš kabinet. Kabinety tu jsou jako takové open office, tedy několik stolů v jedné velké místnosti. S Klárou jsme spolu v místnosti, ale né úplně vedle sebe, protože volné stoly byly jen dva.

Zleva mr. Wang (Denny), nevím, ředitel, nevyspalej evropan, pěkná evropanka, angličtinářka Zoe.
Dole dětska ze třeťáku.

Když procházíme školou, tak na nás odvážnější pubertální děti volají "Hello! Hello!" a když se na ně otočíme, tak se schovávají a stydlivě se culí. Zkoušíme si první představení v jedné ze tříd sympatické angličtinářky Zoe.

Naše první představení před třídou učitelky Zoe.

Blíží se poledne a ředitel s manželkou nás berou na oběd do restaurace na Hot Pot. V takové restauraci je ve stole plotna, na kterou se položí kotlík s jakýmsi vývarem a host si v tomto vývaru vaří, co se mu zrovna zlíbí, přitom je výběr neuvěřitelně široký, přes všechny druhy zeleniny, ovoce, maso, ryby a další dary moře... co hrdlo ráčí.

Na Hot Potu.
V popředí děvčata Catherine a Andrea, v pozadí ředitel s manželkou.

 Vracíme se do školy, ještě chvilku lelkujeme a pak rozchod.

Tainan canal. Přímo u něj je naše škola.
Navíc se podel něj procházkou člověk dostane k přístavu a parkům u vody.

 Další dny se pak rozhlížíme po AnPingu, čtvrti, ve které bydlíme a kde se nachází naše škola. Od školy podel Tainanského kanálu se dostáváme do jedné historické části města s chrámy a k přístavní pevností z doby Holandské kolonie. Zdejší chrámy mohou na někoho působit kýčovitě, ale asi to prostě k Taoismu a k této části světa patří.

Brána k chrámu Matsu.

Uličky jsou úzké o víkendu plné lidí, aut a motorek a to vytváří docela zmatek. Klidnějšího prostředí jsme se dočkali v přístavu u kterého je hřbitov, který je od těch evropských opět trochu odlišný.

Hřbitov v AnPingu.

Okusili jsme místní specialitu - čipsy z krevet, tmavé vejce (vaří se to asi v čaji, nebo nějaké omáčce, kdo ví)(Update: tohle bylo to vejce v sojovce, ale zkusili jsme i ostatní druhy), a další místní výstřednosti. Trhy tu jsou plné lidí a od těch evropských se liší především počtem nabízených jídel a také tím, že kromě obchodů jsou tu také herny s podivnými automaty jak pro děti, tak i pro dospělé. Nejvíc jsme si užili tuto atmosféru na nočním trhu, kam nás vzala host family Klárky. Zkusili jsme kde jakou chuťovku a ještě jich na nás spousta čeká (např. stinky tofu, které smrdí na stohonů). Klárka si koupila (resp. jí rodina koupila, protože jí to zakázali platit) ratanovou tažku. Zahráli jsme si nějaké hry a soutěže a jeli zpátky.
Co mi v prvních dnech dělalo až nečekané problémy byl časový posun. Od odleu z Prahy jsem prakticky pořádně nespal a to se na mě silně podepsalo. Netrefil jsem domů, nedokázal jsem si několik dní zapamatovat, že mám Kláře něco donést a podobně. Další týden se už všechno začalo zlepšovat. Více jsem spal a na ten krém pro Klárku jsem si nakonec vzpomněl :)

Po víkendu nás ale čekal už nástup do školy.

Dlouhá cesta

Cestu jsme naplánovali docela dobře, a také vcelku bezproblémově proběhla.
Do letadla jsme v Ruzyni naskočili v 7 večer a po nočním, asi desetihodinovém letu a osmihodinovém posunu času jsme dorazili na letiště Incheon u Soulu v 1 odpoledne. Kufry si nechala podle plánu aerolinka a tak jsem vyrazili jen polehku. Jen bylo potřeba na letišti vyplnit nějaké formuláře o zboží k proclení a důvodech příjezdu, což nás trochu zdrželo. Incheon international airport je veliké moderní letiště otevřené v roce 2001. Naštěstí je značení velice intuitivní a tak pro nás nebyl problém najít AREX (Airport expres) - vlak, který spojuje letiště v Incheonu, starší letiště Gimpo se Soulem a představuje velice moderní (i s wifi), rychlý(45 minut do Soulu) a levný spoj (3700 Wonů).

Terminál Incheon international airport

U zastávky Hongik university jsme měli předem domluvený hostel. Jeden z těch levnějších, ale spoj z letiště byl dobrý a do centra to také nebylo daleko, tak jsme se mohli aspoň na kousek Soulu podívat a zároveň jsme se nemuseli bát, že bychom ráno měli problém se dostat na letiště před odletem na Taiwan, který byl další den v 9 ráno. V Soulu jsme si taky dopřáli večeři, ale nejen, že chuť nebyla nic moc, ale k tomu všemu to příšerně pálilo. Začali jsme se tak obávat asijského jídla, jestli ho vůbec zvládneme.

Let jsme stihli a za necelé dvě hodinky jsme přistáli na Tchaj-wanu. Letiště v Taoyuanu zdaleka nevoní novotou tak jako to v Korei. Spíš se zdálo trochu horší než třeba Ruzyně. Všechno i tady proběhlo v pohodě, kufry byly na místě a mohli jsme pátrat kudy dál.

V informacích jsme se po chvilce doptali na cestu na vlakové nádraží v Taoyuanu a šli jsme tedy na autobus, na který jsme byli odkázáni (5059 myslím :)). Tady se nám prvně ukázala vstřícná povaha místních obyvatel. Na zastávce nám nabídl pomoc kluk v zelené mikině a řekl, že za chvíli to přijede. S kufry do autobusu nám pomohl nějaký chlapík s rodinou a zároveň řekl řidiči, aby nás upozornil na zastávce u nádraží. Tam s námi vystoupil kluk v zelené mikině a dovedl nás až na místo. Cestou se Kláře ale rozbil kufr a cesta se nám pak trochu ztížila.

Vlak jsme si zkoušeli rezervovat z Prahy, ale rezervace se musela vyzvednout na místě v předstihu, což jsme z pochopitelných důvodů nemohli udělat. V okýnku mi pak paní vyšla vstříc tím způsobem, že mi prodala dvě místenky každou na jiný úsek cesty. Problém byl v tom, že byly od sebe vzdálené asi 8 vagonů. Sedli jsme si na první úsek, ale zjistili jsme, že to nebudeme mít jednoduché s přesunem na druhé místo. Kufry byli velké a těžké a ulička úzká. Ve vlaku ale chodila železniční policie. Jeden příslušník (neuměl ani slovo anglicky) pochopil náš problém a s kufry nám dokonce pomohl. Navíc u nich i část cesty stál, zatímco mi jsme seděli za dveřmi o půl vagonu dál.

Cestu vlakem jsme tedy taky zvládli, byla jen otázka, kde se na nádraží v Tainanu potkáme s Johnny Linem z AIESECu a zástupcem školy panem Wongem. Opět nám pomohl nějaký kluk na nádraží a nasměroval nás k hlavnímu vchodu. Poznat nás nebyl problém, protože jiných bledých tváři kolem nevidět.
Naskládali jsme se tedy do auta a dojeli jsme do školy An Ping Junior High, kde jsme si sedli s ředitelem školy a s našimi rodinami (nebo tedy s jejími částmi).

An Ping Junior High - pohled přes Tainan canal

Ředitel neumí anglicky skoro nic, ale jeho žena Jane (Update: ale ne, jmenuje se Gloria) mluví na místní poměry opravdu dobře. Říkala, že se právě vrátili z Česka, protože tu jejich dcera Lilly studuje v Hradci Králové. Mojí rodinu zastupovala máma Abby, mladší synek Jim a sestřenka Teresa. Starší syn Jack byl doma. Kláry rodinu reprezentovaly dvě sestry Stella a Sofia a jejich kamarádka Edith a ještě nějaká paní... a teď fakt nevím, jestli to byla máma od rodiny nebo někdo jiný :) (Update: Byla to máma ;))
Sice všichni přes sebe povídali čínsky, jen občas někdo, kdo uměl se projevil anglicky, ale všichni se pořád usmívali, tak to bylo docela příjemný.
Pak si nás rodiny rozvezly domů.

Příprava na cestu

Je neděle večer a balení je v plném proudu. Balit na takhle dlouhou dobu není vůbec jednoduché, navíc člověk musí mít na paměti limity pro hmotnost a velikost zavazadel. Po celém pokoji mám hromádky s oblečením, ale nejvíc mi vrtá hlavou, co navíc si člověk musí vzít, když jede na 4 měsíce a ne jen na týden. Naše zkušenosti s létáním jsou minimální. Já jsem letěl naposledy asi před deseti lety s rodiči a Klára neletěla ještě nikdy.
Navíc cesta na místo nebude nikterak jednoduchá. V podvečer letíme z Ruzyně s Korean Air do Soulu, kde nás vyklopí v jednu odpoledne jejich času (pro nás to bude znamenat 5 hodin ráno). Zavazadla si nechají, tak potřebujeme mít to nejnutnější v příručním zavazadle. Odlet je až další den v 9 ráno. Pro nás to znamenalo další starost a najít si v Soulu hostel nebo přenocovat na letišti. Rozhodli jsme se pro hostel HeyBackpackers. Je relativně levný, dobře dostupný z letiště a navíc doufáme, že večer stihneme kouknout i na město. Ráno bude určitě krušné. 9 hodin odlet znamená v 7 na letišti, to znamená v 6 z hostelu to znamená v 5 vstávat a to vše s osmihodinovým posunem. Snad neodletí bez nás.
Let ze Soulu do Taoyuanu na Tchaj-wanu už netrvá dlouho. V 11 hodin bychom měli přistát (tentokrát časový posun nás přiblíží hodinu k Evropě). Stále nás bude čekat další přesun. Tentokrát vlakem na druhý konec ostrova do města Tainan, kde budeme následující 4 měsíce pobývat.
Možností dopravy je hned několik. Nejlákavější je rychlovlak, ale pro první cestu jsme si vybrali Tze-Chiang Limited Express. Jedná se o nejrychlejší z klasických vlaků, který nás na místo určení doveze asi po 3 a půl hodinách (Rychlovlak to dá asi za hodinu a půl).
Na nádraží v Tainanu na nás, jak doufáme bude čekat buď Johnny Lin z AIESECu nebo pan Wang, který je ve vedení školy, ve které bychom měli působit.
Všechno zatím pro mě vypadá na papíře jako sci-fi. Zítra se teprve ukáže...

Milý deníčku :)

Milý deníčku,
nikdy v životě jsem si tě nepsal a ani jsem nikdy neměl v plánu s tím začínat, ale cesta na kterou se s přítelkyní chystáme bude pro nás oba výjimečná. Proto jsem se rozhodl, že její průběh budu dokumentovat a to nejen pro kamarády, ale také pro kohokoli, koho místo naší cesty zajímá. Navíc tohle celé dělám také pro sebe, abych si srovnal zážitky a po čase se k nim mohl vrátit. Hlava toho může zapomenout spousty, ale doufám, že když všechno hodím na papír... nebo řekněme spíš na monitor, tak mi tenhle blog pomůže si vzpomenout, co se povedlo a co ne, co se líbilo a co jsme nesnášeli.
Teď je sobota odpoledne a v pondělí už budeme touhle dobou přešlapovat na Ruzyni po terminálu.
Čeká nás Tchaj-wan!