Šestý týden - Eternal golden castle a další střípky Tainanu

Další víkend v sobotu nás čekala od rána školní povinnost. Podobně, jako se objížděly základní školy a propagovala se naše Junior High jejich žákům, v sobotu přijeli naopak k nám do školy žáci základních škol a především jejich rodiče. Opět naše úloha byla téměr nulová. Při presentaci jsme jen zamávali a pozdravili rodiče a dále jsme se měli promenádovat po školním pozemku se skupinkou studentů, bavit se s nimi a zdravit příchozí rodiče, které při procházce potkáme. Byla to tedy otrava, ale aspoň jsem si později zaházel s jedním učitelem (Update: mladý tělocvikář jménem Kai) (říká mi Jack, protože to pro něj zní stejně jako Czech) se stejnou podivnou lakroskou, jako v Kaohsiungu u pláže QiJin. Podle všeho se nejedná o žádný starý aboridžinský sport, ale o novou záležitost. V překladu prý název znamená něco jako "Amazing ball" a to proto, že je míček hodně lehký a navíc dostává při hodu výraznou rotaci a ve vzduchu tak hodně zatáčí.

Hradby Eternal Golden Castlu.

 Odpoledne jsme pak vyplnili návštěvou pevnosti Eternal Golden Castle. Jedná se opět o dělostřeleckou pevnost evropského stylu z 19. století. Obklopuje jí vodní kanál, kde je možné si půjčit lodičku, nebo šlapadlo. V pevnosti jako takové je velký buzerplac a na okolních hradbách je několik děl. Jedno z nich je v provozu každou hodinu, kdy pro návštěvníky střelmistr párkrát zavelí pal a vystřelí.

Mistr sřelmistr.

V neděli jsme pak udělali další vycházku po centru Tainanu, abysme obešli ještě místa, která jsme posledně nestihli nebo minuli. Autobusem jsme dorazili k Chihkan Tower a vyrazili jsme dál pěšmo. První dvě místa, Kai Chi Express of Heaven Temple a Zong-Ye old street jsme našli jen na mapě, ale ve měste jsme je minuli, a tak naše první zastávka byla Old Union Hall a Wu's Garden.

Old Tainan Union Hall.

 Union Hall je budova v evropském stylu z počátku 20. století, která sloužila pro městské schůze. Wuova zahrada je na tomto místě už od první poloviny 19. století. Nechal jí zřídit obchodník Wu Shan Xin (Jeho hrobku jsme viděli v parku u Great South Gate) a patří mezi tzv. "Four great famous gardens in Taiwan". Uprostřed tak rušného města je tahle oáza klidu skoro až neuvěřitelná a oblíbenost tohoto místa dokládá i to, že za tu chvilku, co jsme se tu zdrželi se tu prostřídali dvě nevěsty na předsvatební focení. Navíc je tu také stylová dřevěná japonská restaurace Willow House Japanese Restaurant. Pokecali jsme tu s nějakými studenty, co se chystali točit jakýsi amatérský film a vyrazili jsme dál.

Wuova zahrada obklopená ze všech stran věžáky,
ale jinak až neuvěřitelně poklidné místo.

Prošli jsme kolem muzea meterologie a kostela Thai-Peng-Keng Maxwell Memorial Church a poblíž je pak zastrčený Tiantan nebo také Altar(Temple) of Heaven, před kterým je zajímavá nástěná malba s draky. Je to jeden z nejznámějších chrámů v Tainanu a je tu také jeden z nejznámějších nápisů "一" tedy Yī, což znamená "jeden".

Tiantan a šmouha resp. nápis 一 .

Pokračujeme dále na Tang-De-Jhang park, který je spíš takovým velkým kruhovým objezdem se sochou uprostřed. U něho stojí také velká budova muzea National museum of Taiwan Literature a National Center for Research and Preservation of Cultural Properties. Rázem jsme se ocitli u Konfuciova chrámu, tak jsme si dali oběd na známém místě, koupili jsme si milktea (ledové čaje na X způsobů se tu pijou na každém rohu) a pokračovali jsme dál.

Budova National museum of Taiwan Literature s částí kruhového objezdu Tang-De-Jhang park :)

 Zcela náhodou jsme cestou narazili na další zajímavý chrám Dehua Temple. Narozdíl od jiných je docela lehce k nalezení a je také oproti jiným dosti prosvětlený a méně divoce barevný. Objevil jsem, že patří k nějaké odnoži budhismu Longhua. U většiny chrámů (a vůbec všude možně) jsou tu veřejné záchody a zadarmo, tak jsme toho tady využili. ;)

Prosvětlený a klidný Dehua Temple.

Pokračovali jsme dále ve kurzu a dorazili jsme k plánované zastávce v Dongyue Temple neboli také East Mountain Temple. Tento chrám je zase jeden z těch nejtemnějších. Věřící sem chodí především rozmlouvat se svými mrtvými příbuznými. Pálí se tu žluté papírky, které představují peníze pro mrtvé, jako na běžícím pásu a oltáře jsou plné darů. V zadní komnatě jsou pak na stěnách vyryté výjevy zabíjení a mučení v pekle.

Dongyue Temple z venku. I na ulici se fajrují peníze pro mrtvé.

Nedaleko od Dongyue je chrám City God Temple. Jedná se o nejstarší chrám uctívající tohoto boha, v celém Tchaj-wanu. City god je taková obdoba svatého Petra a posuzuje tedy, jak se kdo v životě choval a podle toho rozhodne o jeho posmrtném životě. K tomu mu slouží velká počítadla, která tu jsou k vidění.

City God Temple. Podle pytlů rýže čeká bohy asi slušná hostina.

 Ještě jsme měli pár minutek, tak jsme zaběhli do obchodního domu Shin Kong Mitsukoshi. Jednalo se asi o nějaké luxusnější zboží, protože se nám ceny zdáli trochu moc vysoké. Obchodní dům měl asi 8 pater, ale já byl otrávený už asi po třech a Klárku to pustilo asi u pátého, tak jsme šli na autobus zpátky do Anpingu.

Další týden ve škole jsme projížděli dále Českou republiku. Všem třídám jsem pustil video od Czech turism o naší zemičce a povídal o dalších drobnostech. Postupně začínám i s historií, ale ta pro ně je zaprvé trochu nudná a zadruhé složitá. Někteří studenti nás ale moc těší. Já jsem dvěma třídám přislíbil, že s nimi zůstanu další týden na oběd ve třídě. Zahrál jsem si také s kde kým basketbal, když to bylo možné, tak snad tu úplně nezfotrovatím. ;)

Pátý týden - Republika ve škole, Nanren o víkendu

Další víkend jsme v sobotu měli aktivitu s učitely. Vstávali jsme před šestou hodinou, protože už v 6:20 jsme měli odjezd do PingTung county na jihu Tchajwanu, přesněji do Nanren Ecological Protected Area. Jedná se o chráněné území, kam je možný vstup jen na speciální povolení, které ale škola měla.
Ráno jsme tedy naskákali nevyspalí do autobusů a vyrazili jsme. V autobuse jsme dostali snídani - takovou rýžovou tyčinku s masem a sojové mléko. Asi po 2 a půl hodině jsme dorazili do chráněného parku Kenting, který se tu taky nachází a tam jsme si sedli do sálu, kde nám pustili film o Nanrenu - samozřejmně v čínštině, tak jsem místo toho podřimoval. :) Pak jsme se vrátili zase do autobusu a jeli blíž.

První kroky po Nanrenu.

Vystoupili jsme na začátku stezky, která vede k jezeru Nanren. Ke vstupu je potřeba povolení a nepouští tedy každého. Museli jsme mít s sebou pasy, ze kterých si opsali totožnost. Pak nám porozdali oběd - původní strava tchajwanských aboriginců - zabalené cosi v listech bambusu. Po jídle jsme vyrazili.
Konečně jsme si trochu užili místní přírodu. Byl to takový mix džungle a lesa. Stromy tu byly jiné než u nás, kapradiny velké jako stromy, a zvuky podstaně odlišné. :)

Kapradí velké jako stromy.

 Měli jsme s sebou také průvodkyni ale opět mluvila jen čínsky, naštěstí paní ředitelová nám leccos přeložila, tak jsme nebyli úplně mimo. Po 4,3 km jsme dorazili k jezeru. Věřím, že je to tu jedinečný ekosystém, protože byl trochu podobný našim jezerům. Procházka to ale byla moc přijemná a byl jsem rád, že jsem se konečně dostal někam do přírody.

Cílové foto nejpomalejší skupiny. :)
Brýle jsem si rozbil asi před 5 minutami, ale ještě to nevím. :)

 Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u chrámu Che Cheng Fu An Temple, který je největším chrámem boha země na Tchaj-wanu. Vyběhli jsme až do nejvyššího patra a zase zpátky, proběhli jsme trhy kolem a hurá domů.

Che Cheng Fu An Temple.

Neděli jsme využili k prohlídce dalších míst v centru Tainanu. Udělali jsme takový drobný okruh. Zase jsme vyrazili autobusem 88, jako posledně (jízdenka je jen za 18 TWD) a pokusili jsme se navštívit tentokrát jiná místa, než posledně. Cestou jsem si vyfotil mohutnou Tainan City Hall, která je docela blízko mému domovu.

Radnice v Tainanu focená z autobusu ;)

 Minuli jsme tedy i Chihkan Tower a jeli o pár zastávek dál. Vystoupili jsme poblíž Confucian Temple. Ještě než jsme ale vešli do jeho areálu, prošli jsme parkem okolo, blízké základní školy, která snad kdysi fungovala jako škola bojových umění. Pro focení chtivé tchajwance tu měli krmítka pro veverky a tak se kolem nich nesbíhaly jen zvířátka, ale i fotografové.

Veveřice a nožiska fotografů. (jako bonus pták přihlížející)

 V areálu Confuciova chrámu nelze přehlédnout mohutný banánovník (Update: Opět se jedná o strom banynan), prý nejstarší na celém Tchaj-wanu. Sice je to už docela pahýl, ale prý se jej snaží dobrovolníci ještě zachránit. Kolem chrámu je velice přijemný parčík, ale vstup do samotného chrámu je zpoplatněný... a já jsem si zapomněl průkazku od školy na vstupy zdarma... Inu tak jsem si zaplatil asi 25 TWD.

Nejstarší pahýl na Tchaj-wanu.

 Ačkoli se jedná o chrám, nikdy pravděpodobně nesloužil k náboženským účelům, ale vždy fungoval jako škola. Nejsou tu tedy žádné sožky bůžků, ale jen řady destiček s nápisy. Naproti vstupu do chrámu je pak stará kamená brána, za kterou vede úzká ulička se stánky, kavárnami a restauracemi. Tady jsme našli restauraci s anglickým menu (a s obrázky), takže jsme měli objednání oběda zjednodušené.

Část Konfuciova chrámu.

Po jídle jsme pak pokračovali ke Great South Gate. Jedná se o zbytek opevnění Tainanu. Kolem je opět malý park s "lesem kamenných desek", s různými nápisy a schematy.

Velká jižní brána ze strany od školního hřiště.
Na hezčí stranu mi nestačila baterka :)

 Dále jsme pokračovali k Temple of Five Concubines. Jedná se o chrám s hrobkou. V té leží pět konkubín prince Zhu Shugui, který spáchal sebevraždu, když viděl, že jeho dynastie končí. Svým konkubínám před smrtí poslal zprávu, že je propouští, ony se ale rozhodly obětovat život společně s ním a oběsily se. Vedle chrámu je pak malý oltář, kde se zabili při stejných událostech také dva eunuchové.

Pět konkubín jako zamlada.

 Pak jsme chvilku hledali Fahua Monastery (temple). Leží trochu zastrčený od ruchu velkých ulic a je to tak velice klidné místo. K tomu uvnitř probíhali zrovna jakési meditace mnichů.

Brána do kláštera/chrámu Fahua.

 Další naší zastávkou byl Koxinga Shrine, který je jednou z těch významnějších turistických atrakcí v Tainanu. Koxinga byl vojevůdce oddaný dynastii Ming, který na Tchajwanu zanechal nejednu stopu. Tou nejhlubší je pravděpodobně vyhnání Holanďanů, ale ta není jediná. Právě tady se o něm člověk doví nejvíc, protože se tu veškeré infocedule věnují prakticky jen jemu. Vedle je opět parčík s jezírky a můstky a také velká socha Koxingy na koni - něco jako ten náš kůň na Václaváku. :)

Vstupní brána do Koxinga Shrine.

Kousek od Koxinga Shrine je ještě menší chrám Lady Linshui Temple. Lady Linshui představuje bohyni početí a plodnosti. Byla to ale poslední naše zastávka za den a už jsme jen mašírovali na autobus a domů.

Parčík u Koxinga shrine.
Za altánkem je vidět kousek "Koně" za mostíkem je vidět kousek chrámu Lady Linshui.

Ve škole v týdnu jsme pak opět učili. Začínáme se trochu rozjíždět. S některými třídami, které jsou aktivní neuděláme zdaleka tolik, jako s těmi, které spolupracují méně. Některým jsme tak už povídali o České republice. Několikrát jsem se v hodinách obětoval, a když mi oni byli ochotní zazpívat Tchajwanskou hymnu, pokusil jsem se já o tu naší. Hodiny nejsou pro studenty už tak zábavné jako hraní si s českými a čínskými slůvky, ale zase mám pocit, že v některých třídách alespoň někteří studenti odhodili ostych a víc se zapojují... na druhou stranu jsou tu ale i tací, kteří odhodili ostych a víc se zapojují do rušení hodiny :)
Jsem taky konečně pořádně fit, tak mi to snad vydrží a zapojím se zase do nějakého toho sportu.

Tchaj-wan po katastrofě v Japonsku

Dnes, ve středu 16. března jsme s Klárkou ucitíli naše pravděpodobně první drobné zemětřesení. Ve 21:12 jsem seděl na židli a venku projelo auto. Země se asi na sekundu, dvě trochu zatřásla a pak už nic. Klárka mi po 10 minutkách volala, že něco cítila, tak jsem si uvědomil, že já taky.

První zemětřesení, co jsem v životě ucítil. :)

Napadlo mě proto napsat pár vět o tom, jak to tady na Tchaj-wanu vypadá po tom, co v relativně blízkém Japonsku udeřilo podle údajů páté největší zemětřesení v novodobé historii, vyvolalo ničivou tsunami a poškodilo jadernou elektrárnu Fukušima. Z domova se mě kde kdo ptá, jestli jsme v pořádku. Ano, jsme úplně ok. ;)
V odpoledních hodinách, kdy udeřilo zemětřesení jsem měl volnou hodinu, tak jsem listoval internetem a narazil jsem na novinku, co se právě děje. Byl jsem praticky první okolo, kdo o katastrofě věděl. Posléze se objevila na internetu zpráva, že také Tchaj-wan vyhlásil varování proti přílivové vlně tsunami. Jen jsem se o tom zmínil jiným, jejich reakce byly klidné. Tvrdili, že o ničem ještě nevědí, ale že mám být v klidu, že Tainan je bezpečné místo. Následovala moje poslední hodina, od 16:15 jsem měl hodinu a tak jsem se zmínil, jestli náhodou neslyšeli o zemětřesení a varování. Nikdo ze studentů nic nevěděl, až se v průběhu hodiny ozval školní rozhlas, který předal varování a radil studentům, aby nechodili večer na pobřeží a pláž.
S Klárkou jsme se proběhli po přístavním parku a nebyli jsme tu ani tak zdaleka sami. Zemětřesení a tsunami tedy pro Tchajwan neznamenalo prakticky nic. Zdá se mi, že o trochu větší obavy vyvolává až krize kolem jaderné elektrárny Fukušima, která byla poškozena nebývale silným zemětřesením a také ničivou vlnou. Při obědě s ostatními učiteli sledujeme polední zprávy, kde se často probírá směr větru, který by mohl přivanout radioaktivní oblak. Je to docela změna, protože předtím se ve zprávách probírali jen skutečné hlouposti, jako zdražení nudlí, opilec na záchytce, nebo hvězdy televizní šou podobné českému Do-Re-Mi. :) Zatím je počasí přívětivé a vane směrem na východ, tedy nad oceán. Ale ani zprávy o této nukleární katastrofě nevyvolávají žádné větší obavy a strach a všude panuje uvolněná nálada jako vždycky. Nejvíc se bojí asi Klárka, která už už přemýšlí o jodových tabletách.
Osobně věřím spíš těm názorům, že i kdyby vítr vanul naším směrem, tak vzduch nebude nikterak výrazně ohrožovat zdraví. Zdali vůbec ve vzduchu zůstanou nějaké zbytky radioaktivních látek, bude jich pravděpodobně skutenčně velice malé množství.
Ovšem pouze za předpokladu, že se situace ve Fukušimě nijak dramaticky nezmění. Žádný z názorů, které jsem četl ale nepředpokládají, že by se v Japonsku měl odehrát další Černobyl.

Anglicko - Česko - Čínsko - Tchajwanský slovníček

Slovníček fráziček, které jsem se naučil a jejich používáním dělám Tchajwancům radost ;)

ENG - CZ - ČÍNSKY (foneticky) (jak mi to zní) - TCHAJWANSKY (jak jsem si to zapamatoval)

Hi - Ahoj - 你好 (Nǐ hǎo) - Lý hó
Good bye - Nashledanou - 再见 (Zàijiàn) - Dzaj ge
Good morning - Dobré ráno - 早安 (Zǎo ān) - Gao dza
Good night - Dobrou noc - 晚安 (Wǎn ān)
Please - Prosím - 请 (Qǐng) (Čin) - Čia
Thank you - Děkuji - 谢谢 (Xièxiè) (Šie šie) - Tó šia
You are welcome - Není zač - 不客气 (Bù kèqì) (pů kchá čí)- Mén kché kí
Mother - Máma - 妈妈 (Māmā) (mamá) -
Father - Táta - 爸爸 (Bà ba) (papá) -
Brother (older) - bratr (starší) - 哥哥 (Gēgē) -
Brother (younger) - bratr (mladší) - 弟弟 (Dìdì) (týtý) -
Sister (older) - sestra (starší) - 姐姐 (Jiejie) (džie-džie) -
Sister (younger) - sestra (mladší) - 妹妹 (Mèimei) (mémé) -
I love you - Miluji tě - 我爱你 (Wǒ ài nǐ) - Wǒ ài lý
Beautiful - Krásná - 漂亮 (Piàoliang) - Suí
Rice - rýže - 飯 (Fàn) -
Noodles - nudle - 麵條 (Miàntiáo) - 

Čtvrtý týden - Language

Víkendy tu máme poměrně nabité, protože je to jediný čas, kdy můžeme podnikat nějaké výlety. Přes týden učíme, a když má volno jeden nemá obvykle volno ten druhý.
V sobotu nás odpoledne vzal kamarád ředitele Wanga na pláž zablbnout si na plážových motorkách, resp. čtyřkolkách. Sranda to byla :) Hlavně pro ostatní na pláži jsme byli centrem pozornosti... dva běloši se prohánějí na Tchajwanu po pláži na motorce...

Plážová motorka.
Při jízdě vzadu jsem neviděl přes Klárky hřívu vlasů :)

 Pak jsme byli pozvaní k nim domů, ale dostali jsme stinky tofu (smradlavé tofu, o kterém tu básní, ale teda mě si nezískalo) a sami se věnovali práci, než dorazí z cram school synkové, takže jsme tam jen tak sami poseděli.
Na neděli jsme měli program s mojí homestay family. Vyrazili jsme kolem poledního do Kaohsiungu (vyslovuje se to "Gaušon"), druhého největšího města po Taipei. Dojeli jsme do přístavu, tam jsme nasedli na loď (jakýsi trajekt nebo přívoz přes zátoku) a přepluli jsme kousek do jiné části města.

Jeden trajektík vyfocený z druhého. Jezdily každou chvilku.

 Prošli jsme tu uličky s obchůdky a zkusili nějaké místní pochutiny a hry. Tchajwanci tyhle trhy asi opravdu milují, protože tu bylo dost rušno.

Ruch v Kaohsiungu.

 Nakonec jsme dorazili na pláž QiJin Coast park (podle starého přepisu také Cijin). Udělali jsme pár fotek, proběhli jsme se po tmavém písku a zkusil jsem si nějakou podivnou hru, kdy se hází a chytá lehký plastový míček do takové rakety. Trochu to připomínalo lakrosku. Pak jsme jeli zase zpátky, tak nám bylo trochu líto, že jsme toho moc neviděli... Uvažujeme, že se do Kaohsiungu podíváme někdy ještě sami.

Pláž QiJin Coast park. Na koupání to ještě moc nebylo.

 V prvních týdnech jsme ve škole mluvili o sobě, odkud jsme, co máme rádi, co neradi a proč jsme se ocitli na druhém konci světa. V další lekci jsme se pustili do drobné lekce Českého jazyka a v rámci toho jsme se pokusili se naučit i některá slovíčka v čínštině a Tchajwanštině. Ačkoli tvrdí, že jsou si oba jazyky podobné, mě připadají podle slovíček, které umím, jako značně odlišné. Navíc se mi kašel nelepšil, tak jsem se zase podíval za doktorem a nasadil mi nějaký léky na celý týden.
Naštěstí tato hodina studenty velmi bavila. Nejen, že se snažili vyslovovat česká slova s R a Ř, ale někteří si dokonce i dělali poznámky. Ovšem největší srandu měli ze mě, když jsem se snažil vyslovovat něco čínsky a tchajwansky. Pro evropana je těžké především vystihnout melodii slov. Navíc některé hlásky jsou s takovým přídechem, jiné stejné bez. Zní to trochu jako K a KCh. Snad se mi podaří vypracovat i nějaký slovníček, který bych mohl postupně aktualizovat.
Během týdne jsme také museli navštívit pár základních škol. Naše úloha byla jen potřást si rukou s ředitelem a zamávat a pozdravit děti. Pak jsme zase naskákali do auta a zpět. Studentky tanečnice vypilovali vystoupení a v poslední škole dokonce přidali nový taneček. Ukázka robotů taky fungovala lépe než na poprvé.
Ve škole si studenti mohou vybrat, v jakém klubu budou a podle toho se pak věnují různým aktivitám. Děvčata mohou chodit do tanečního klubu, klubu líčení (ale do školy se líčit nesmí, tak nevím, jak to funguje ;)), další se věnují robotům, nebo třeba pěstování kytiček, nějaké roční výrobě či starým filmům.
Ke konci týdne mi kašel začal ustupovat, a na další vikend jsem už byl relativně fit.

Home Stay - lepší než doma ;)

Než jsem odjel, tak někteří si mysleli, že jedu někam do pralesa bydlet do chýše a já jim marně vysvětloval, že Tchaj-wan je vyspělá země. Bydlíme tady v rodinách studentů naší školy. Klárka bydlí s rodinou, která má dvě dcerky - mladší Stellu a starší Sofii, já bydlím zase s dvěma klukama - mladším Jimem a starším Jackem.

Celá rodina na přívozu v Kaohsiungu z leva:
sestřenice Teresa, máma Teresy, starší synek Jack, máma Abby, mladší synek Jim.

 Klára bydlí asi 50 metrů od školy, já asi přes kilometr, ale od školy jsme vyfasovali služební kola, takže mi cesta netrvá ani 10 minutek.
U nás bydlíme jen čtyři a to já, Jim, Jack a jejich máma Abby. S angličtinou je na tom nejlépe nejmladší Jim. Na 14 let je to docela prcek, ale moc milý a chytrý kluk, talentovaný na jazyky, ale matiku musí dohánět v Cram School. To je takové doučování, které je tady skutečně populární a chodí tam prakticky každý. Když se s ním bavím, tak je vidět, že přemýšlí nad každým slůvkem, ale nakonec mluví i rozumí v pohodě.
Starší Jack je zase trochu střelený kluk, který se s angličtinou pere po svém. Pomáhá si posunky a citoslovci a neváhá používat věty jako "I kill you my friend", "My mother is pig.", "My mother is lazy.", "My mother is stupid" a tak ;) Ale všechno samozřejmě myslí v legraci a Abby je naštěstí podobného ražení. Sice je s angličtinou na tom podstatně lépe, ale taky neváhá Jacka spražit podobnou větou.
Jinak je Abby opravdu moc přijemná a jak pro kluky, tak i pro mě dělá první poslední. Jako živitelka rodiny je dost zaměstnaná a tak moc nevaří. Na jídlo tak obvykle chodíme do restaurací, nebo se nějaké nechá dovést domů. Ceny za taková jídla jsou tu proti ČR skutečně nízké, a proto se tímto způsobem stravuje asi většina pracujících.

Vjezd do dvorku s naším domem.

Bydlíme v dost novém domě. Rodina se sem nastěhovala tak před půl rokem, takže některé místnosti nejsou moc vybavené. Můj pokoj se dovybavoval až po mém příjezdu a až odjedu, tak se do něj nastěhuje Jim, který zatím obývá menší pokojíček.
Byt, nebo možná spíš dům, má 5 podlaží. V přízemí je velká místnost, která představuje obývací pokoj, jídelnu a kuchyni. Všechno stylově provedené, protože to má na svědomí nějaký přítel Abby, který je bytový designér. Modernímu nábytku sekunduje i moderní elektronika a především na megavelkou televizi bych se mohl koukat celé dny.

Kuchyně v moderním stylu. Vaří se jen sporadicky. ;)

Jídelní kout a obývák.
Domácí kino a druhá menší televize je naproti jídelnímu stolu.

 Na schodech v mezipatře je první záchod a o patro výš je pak jedna ložnice, ve které přespává Abby. I na té je poznat ruka designéra (Update: za pokojem Abby je ještě balkonek a jedna velká koupelna i s vanou). Ve druhém patře jsou pak ložnice kluků. Jim má menší pokoj s dřevěnou podlahou a malou postelí. Naproti má větší pokoj s dvojpostelí Jack. Mezi pokoji je další koupelnozáchod. Jde o spojený záchod a koupelnu s tím, že sprcha není nad vanou nebo nad sprchovým koutem, ale jen tak trčí ze zdi. Sprchový kout je tedy celá místnost, naštěstí je docela velká, takže se při sprchování nezmáčí celá podlaha, ale jen půlka místnosti.

Koupelnozáchod. Foceno z části záchod ;)

 O patro výš je pak můj pokoj a naproti němu mají klucí hernu s dvěma počítači, kde tráví většinu času s Counter Strikem (Update: Jedná se přesně o Counter Strike Online) (jde o nějakou čínskou modifikaci, kde pobíhají manga holčičky v sukýnkách :) ). Když jsme přijeli, tak v pokoji byla prakticky jen postel, noční stolek a stolek s dvěma žydličkama. Abby ale naléhala, že mi musí koupit skříně, tak po týdnu přibyli i dvě skříně. Věřím, že tedy nejsou pro mě, ale pro Jima, až se sem místo mě nastěhuje. Postel je velká a pohodlná, takže žádné tvrdé matrace, jak mě strašili doma. Navíc mám u pokoje velké okno a za ním balkon. Zatím ho moc nevyužívám, ale možná časem na něm trávit čas budu. V patře je taky další koupelnozáchod, který slouží prakticky jenom mě, takže jsem si mohl volné poličky zaplnit.

Část mého pokoje.

Nade mnou je ještě jedno patro, ve kterém je jedna malá místnost, která je zcela bez nábytku a nepoužívá se a dále je tu také taková terasa nebo možná balkon, kde mám pračku a tyče na rozvěšení prádla.

Prázdná terasa s pračkou.

Internetové připojení doma mám. Dole v obývacím pokoji je wifi, ale nahoru už její signál nesahá. V pokoji ale mám 10Mb kabel, takže se připojuji především tady. Drobné problémy přinesly zcela rozdílné zásuvky, ale Abby po dvou dnech našla v obchodě správnou redukci a i když mám jen jednu, tak není problém si spotřebiče nějak prostřídat. Jen baterky do foťáku se mi dobíjí nějak divně.

Třetí týden - jedeme dál

Ve třetím týdnu jsme měli volné pondělí a tak jsme měli prodloužený víkend. Na pondělí totiž připadl den Incidentu 228, kdy bylo 27. února roku 1947 krvavě potlačeno protivládní povstání.
Sobotu jsme využili k tomu, aby jsme navštívili některá placená místa v historickém AnPingu. Od školy jsme dostali průkazku dobrovolníka, která nám zajistila vstup zdarma do zdejších památek. Jako první jsme tedy zašli do Fort Zeelandia, pevnosti evropského typu, kterou tu zbudovali holanďané v době, kdy Tchaj-wan okupovali.

Fort Zeelandia s věží.

Okupace trvala od roku 1624 do roku 1662, kdy generál Zheng Cheng-gong, holanďany komolený na "Koxinga", obléhal Fort Zeelandia po dobu 9 měsíců s více než desetinásobnou přesilou a donutil tak evropany kapitulovat. Na Koxingovu sochu nebo obraz tu člověk narazí téměř na každém kroku. Přijemné bylo, že prakticky veškeré popisky byly i v angličtině, což prý není v těchto končinách vůbec obvyklé.

Socha Koxingy ve Fort Zeelandia.

Po pevnosti jsme navštívili ještě dům obchodní společnosti Tait & Co. Na Taiwanu za dob okupace fungovalo několik obchodních firem. U této budovy je ale také Tree house.

Pohled z venčí na Tree House.

Je to bývalé skladiště této společnosti, které bylo dlouhou dobu opuštěno a kolem rostoucí banánovníky (Update: Jedná se o Banyany. Na těch banány nerostou.) mu prorostly zdmi. Vytvořila se tak ojedinělá památka s ponurou atmosférou a velice oblíbená pro fotografování. Tchajwanci tu lítali s foťáky jako pomatení a my jsme jim zdatně sekundovali :)

Interier Tree houseu.

V neděli jsme pak měli zcela jiný program. S panem ředitelem a jeho manželkou jsme šli na svatbu, tedy přesněji na svatební hostinu, a to na druhou svatební hostinu druhý den po obřadu, která je pro stranu od nevěsty.
Ředitelovic nás vyzvedli v 11h u školy a vyrazili jsme. Cesta trvala asi půl hodiny autem. Svatební banket se konal v jiném městě a to v Shanhua. Cestou jsme se tak mohli "pokochat" přírodou kolem Tainanu. Řeknu vám, žádná sláva. Široko daleko není ani pahorek, všude jen rovina s farmami a nádržemi s rybami. Do toho ještě stojí komplexy s továrnami. Za přírodními krásami budeme asi muset jet dál.
V Shanhua se slavnost konala v podniku, který, zdá se, slouží přesně pro tyto účely, a tak jsme ta naše nebyla ani jediná svatba na místě. Parkoviště bylo obsazené auty pro asi tři svatby. Naše hostina byla v patře, takže jsme tam procházeli kolem stolů se svatebčany patřícími k jinému páru. V patře už bylo všechno nachystáno a skutečně nevadilo, že nemáme šaty a obleky, protože bez nich tam byl kde kdo. U našeho stolu seděli ale samí ředitelé škol a další vyšší činovníci, tak ti byli slušnějí. Uvaděčka nejdřív představila svatebčany a pak uličkou prošla nevěsta (v růžových šatech, bílé měla den předtím na obřadě a hostině pro ženicha), na kterou ženich čekal v polovině cesty ke stolu.

Nevěsta prvně na scéně v růžových šatech.

 Pak se začalo nosit jídlo. Chodů bylo asi tak deset. Něco lepší, něco horší. Nějaké syrové ryby, nějaké tepelně upravené ryby, garnáti, krabi, a další mořská havěť, kterou jsme ani nedokázali identifikovat, vepřová žebírka, hovězí a to proložené ovocem a nějakými místními vodovými polévkami. Popíjelo se vínko a čaje (náš ředitel pil vínko a pranic mu nevadilo, že řídí).

Svatební hostina - bůhvíkterý chod.

Po hostině nevěsta vklouzla do jiných šatů a znovu slavnostně přišla. Novomanželé pak ocházeli všechny stoly a s každým si připili a poděkovali jim, že přišli. Od tatínka nevěsty (asi) jsme dostali nějaké svatební bonbóny. Pak nevěsta vklouzla ještě do třetích šatů (myslím... měla by, ale nějak si už nepamatuji, jestli se stalo) a postavila se s ženichem k východu.

Nevěsta v druhých šatech přichází.

Všichni začali houfně opouštět místnost a u východu ještě dostali malý balíček svatebních bonbonů a ještě jednou poblahopřáli a novomanželé poděkovali. A pak hurá do aut a pryč (při odchodu nám děkovali za účast i jiní novomanželé... buď byli zmatení, nebo si dělali legraci :)). Celá akce tak trvala jen 2 hodinky a přišlo mi to tak jako násilně ukončené - nažrali jste se a teď alou domů. Cestou jsme se ještě zastavili na jahodové farmě minulého starosty Tainanu. Rozprchli jsme se mezi záhonky a sami si nastříhali co hrdlo ráčí a udělali pár fotek s kytičkama.

S Klárkou na jahodové farmě.

 Nějaké jahody jsme snědli na místě, zkusili jahodový rosol (dělali tam i jahodové klobásy) a jeli jsme domů se převléknout, protože nás večer čekala večeře s Denny Wangem a jeho kamarádem. Prvně jsem kvůli nemoci chyběl, ale teď jsme mohli s Klárkou oba. Tentokrát jsme zkusili neuvěřitelné množství mořských potvor - kraby, garnáty, šneky, škeble, chobotnice, ryby... bylo toho opravdu moc.

V pondělí nás pak Klárky rodina vzala do centra města. Jeli jsme autobusem. MHD je tu taková pofidérní. Moc to nejezdí, jízdní řád se moc neuznává, a proto asi kdekdo jezdí raději svou motorkou, nebo autem a to i proto, že benzín je tu docela levný (asi 30 TWD tedy asi 18 Kč). V klimatizovaném autobuse jsme tak jeli prakticky sami. Asi jsem přišel na to, co se mi tady na těch centrech moc nelíbí. Nemají tu moc náměstí. Chrámy jsou zapadlé v uličkách, ve kterých je nebývalý ruch. Stánky naskládané přes sebe a mezi tím chrámy.

Klárka a holky od ní z rodiny s mámou a kamarádkou.
(Stella - mladší, máma, Sofie - starší, Edita - kamarádka)

Nejdřív jsme navštívili Chikan Towers, původní Fort Provintia z dob Holandské okupace. U ní stojí devět kamených desek postavených na hřbetech kamenných želv, které jsou popsané historickými texty. Opět je tu velké sousoší Koxingy, jak se mu vzdávají holandští vojevůdci, a také tu jsou svatyně bohů, ke kterým se modlí například studenti, aby měli lepší známky ve škole, protože jsou tu i pozůstatky staré školy, která byla zničena zemětřeseními a tajfuny.

Chikan towers v popředí s kamenými deskami.

Dále jsme navštívili nějaké významné chrámy v okolí a okusili jsme rituály. Házel jsem nějakými dřevěnými měsíčky a když 3x zasebou spadli na rozdílné strany, mohl jsem si vyzvednout věštbu :) Babičky noha bude v pořádku a i nervový systém by měl být Ok ;) Chrámy tu působí trochu přeplácaně a kýčovitě a připadá mi, že jsou jeden jako druhý.

Jeden z Chrámů v centru Tainanu.

Zkusili jsme nějaké místní cukroví, což je jen nějaký zpěněný cukr s vodou (děsně sladký že jsme to ani nemohli sníst), k obědu nás pozvali do restaurace na nějaký místní rýžový nákyp, nebo kaši (slaná s masem a houbami) a odpoledne jsme vyrazili zpátky do AnPingu, protože večer nás čekalo gilování s Klárky rodinou a jejich sousedy.
Nejvíc mi chutnalo grilované maso zarolované do sendviče, místní nasládlé klobásy byly taky fajn, nějaké placky z ryb byly taky dobré, ale moc jsem si nepochutnal na grilovaných ústřicích, kterých bylo po hříchu nejvíc. Jako velkou delikatesu jsme dostali prasečí ouška, kterými se mi taky netrefili do gusta a Klárka je radši ani neochutnala :)

Večerní grilovačka.

V týdnu jsme zase učili. Některé třídy jsou dobré, je s nimi zábava a docela rozumí. Jiné jsou tiché a milé, ale moc nerozumí, což je dost špatně, protože když nerozumí, moje hodiny nemají moc význam. A pak jsou tu i takové, které neposlouchají a jsou hluční a ty mě štvou nejvíc :)
Ve čtvrtek jsem si zkusil se studenty a učitely zahrát fotbálek, basket a bedminton. Fotbal tu opravdu není sport číslo jedna a to je na jejich hře opravdu vidět. Basket hrají na druhou stranu excelentně. Trefit trojku pro ně není vůbec náhoda a tak mi zbývalo jen stát pod košem a chytat míče, protože jsem vysoký. Bedminton jsem si pinkl na pravém kurtu snad poprvé. Míček jsem sice trefoval, ale razance byla nulová a vše lítalo velikým obloukem. Nevím jak to dělají, že do toho šlehnou a košíček letí přímo k zemi.
Na konci týdne jsem se ale zase trochu rozkašlal. Snad je to jen proto, že mám unavený hlas. Ono mluvit denně třeba 5 hodin anglicky není opravdu žádný med.