Čtrnáctý týden - Všechno jednou končí

Po návratu z naší týdení cesty po východním pobřeží nám zbývalo už jen čtrnáct dní do odletu z Taiwanu. Domluvili jsme se tedy, že tento týden bude naším posledním pracovním, že tedy odučíme poslední hodiny. Z výletu jsme ale přijeli už na víkend, který jsme se rozhodli strávit s našimi tchajwanskými blízkými.
V sobotu nás vzala Jus s rodinou do vesnice Sandimen nedaleko Pingtungu. Jeli jsme tedy já a Klárka, Jus, taťka a Kiki a Lála a ještě k nám přibyla sestřenice a zároveň také moje studentka Lilian.

Centurm aboridžinců v Sandimenu.

Sandimenu je totiž známé centrum aboridžinců a mají tu také dílnu na své rituální náramky a náhrdelníky. Za poplatek (který za nás opět Jus zatáhla) jsme si mohli sami ze skla jeden takový vytvořit. Samozřejmně nás nenechali úplně samotné blbnout nad kahanem se sklem. Každý jsme si přisedl k jednomu indiánskému děvčeti a to nám vedlo nad kahanem ruce se sklem. Vysvětlování jak na to moc nebylo, protože angličtinou vládli jen částečně (mikročástečně). Výsledek jakýsi byl, ale všelijaký, ale aspoň trochu se to správnému řešení podobalo. Své korálky si zkusili pod dohledem indiánek udělat i Kiki, Lála a Lilian.

Holky zatím jen přihlíží, ale za chvilku se taky pustí do díla ;)

 Pak jsme si dali malou procházku po okolí dali něco aboridžinského k jídlu a vyrazili zpátky do Tainanu. Tam jsme se ještě zastavili v domě jejich rodiny (myslím, že tam bydlela Lilian, nebo Cathy - další sestřenka a studentka naší školy) udělali jsme rodinné fotografie a zaběhli jsme do blízkého Night Marketu (asi Da Dong night market) zahrát pár karnevalových her a zkusit nějakou tu dobrotu.

Rodinné foto jak má být. ;)

Neděli jsme pak trávili s našimi rodinami. Klárka s tou svou měla na plánu výlet do národního parku Taijiang, který těsně sousedí s Tainanem. Já jsem se s tou mou zúčastnil firemního teambuildingu od Abby z práce. Účastnili jsme se já, Abby, Jim i Jack a Tereza.
Teambuilding probíhal v Kaohsiungu u jezera Chengcing nedaleko kterého bydlí i Abby bratr. Proto s námi jela i babička, kterou jsme u bratra vysadili. Podle sídla, ve klerém bydlí se jedná asi o vcelku bohatého chlapa, protože byt byl ještě značně luxusnější a větší a v lepší čtvrti než ten, ve kterém jsme bydleli my.
Při samotné aktivitě jsem byl někdy hendikepován jazykem, ale sjíždění kladky po laně nebo týmové balancování na houpačce jsem zvládal i tak bez problémů. Navíc Abbyni kolegové byli velice milý a jako cizinec jsem je pochopitelně dosti zajímal. Proto, když uměli anglicky, ptali se na kde co. Po hrách jsme pak měli oběd v podobě grilování. Bohužel v poledne grilovat cokoli nad ohňem je docela špatný nápad, když je přes 30 stupňů a klima k zalknutí.

Grilování v úmorném vedru nebyl úplně nejlepší nápad.

Pak jsme se ještě skočili podívat do velkého outletu E-Da mall, který není jen obchodní dům, ale také zábavní park (jsou tu nějaké atrakce jako třeba ruské kolo) a multikino.

Interiér luxusního E-Da outlet mallu.

 Sice věřím, že Klárky náplň byla podstatně zajímavější než ta moje, ale byl jsem za tenhle den skutečně rád, protože jsem konečně strávil delší dobu se svojí rodinou. Jindy jsme pomalu každý výkend utekli někam na výlet a své rodiny jsem si tak moc neužil.
V průběhu týdne ve čtvrtek jsme ještě byli na společné večeří s Jus, Kiki, Lálu, Lillian, Cathy a jejich babičkou. Šli jsme do jakési téměř italské restaurace a dali jsme si většinou těstoviny. Rozloučili jsme se naposledy s Cathy, která odjížděla někam na Filipíny a ve škole bysme jí tedy už nepotkali.

Společná večeře s Jus rodinou.
Zleva: já, Kiki, Lála, Klárka, Cathy, Lillian, babička.

V tomto týdnu nás čekali už naše poslední hodiny. Studentům jsem ukázal pár fotek z našeho výletu, pak jim ukázal pár spíš legračních nebo zajímavých obrázků z Prahy. Společně s Denny Wangem jsme studentům připravili drobný dárek. Navrhl jsem takovou drobnou kartičku s našimi fotkami a jménem, na kterou se ještě přilepila česká koruna. Mělo to být na památku studentům. Každý z nás ale učil přibližně 500 studentů ale kartiček jsme měli každý k dispozici ani ne 100. Bylo tedy jasné, že je nemůže dostat každý. Rozhodnout, kdo si je zaslouží víc, nebylo snadné. Trochu nám pomohly worksheety, které jsme dali studentům k dispozici k prvními tématu, né všichni je ale odevzdali vyplněné. Někteří studenti byli proto hodně smutní, že nebyli mezi vybranými, ale nedalo se nic dělat.

Kartička, kterou jsme připravili pro studenty.
Výsledek podle mě vypadal hůř, než tenhle návrh.

Na závěr hodiny jsme pak jak já tak studenti vytáhli foťáky a mobily a udělali jsme několik společných obrazků. Studenti také chtěli podepsat kde co od papírků, fotek, přes školní brašny a lavice až po školní uniformy. V průběhu těchto dní jsme taky dostali nespočet dopisů a karet se vzkazy a drobných dárků, ať už to bylo něco na zub nebo nějaká drobná hračka.

Třída 201 mi připravila i takovéhle krásné rozloučení.
Thank you so much!

Poslední týden byl zkrátka hodně emotivní a nejvíce asi pátek (o kterém napíšu příště). Někteří studenti neudrželi slzy a stejně tak já jsem byl velice na měkko a někdy jsem se slzám neubránil. Na denním pořádku v této době bylo tedy i objímání. Někteří mi zkrátka skutečně přirostli k srdci.

Společných fotek se studenty mám dost já a ještě víc jich mají oni.
Památku jsme chtěli mít všichni.
Tady jsem s Anny a Alice. I love you girls!

 Byl jsem (a i teď, pár týdnů po odjezdu stále jsem) moc smutný, že musím všechny ty skvělý lidi a kamarády opustit, ale byl jsem (a stále jsem) neskutečně šťastný, že jsem měl možnost se do společnost těchto lidí dostat.