Dvanáctý týden - Kenting take three

Na přelomový víkend mezi dubnem a květnem jsme si plánovali poslední výpravu do Kentingu a po vlastní ose navštívit známá místa, která jsme naposledy vynechali. V průběhu týdne se ale náš solo plán změnil ve společný výlet s rodinou učitelky Jus (ačkoli si vlastně nejsem jistý, jestli něco učí, nebo jen ve škole zajišťuje nějakou administrativu). Náš hostel jsme měli ale už zabukovaný a tak zůstalo oddělené nocležiště. Jejich hotel byl ale i tak velmi blízko. Šlo o stejnou učitelku a rodinu, s jakou jsme absolvovali poslední svatbu a také drobný výlet po ní. Její malé dcerky Kiki a Lalá si nás moc oblíbili. Starší Kiki je hrozně upovídaná a mladší Lalá je zase ta hrozně roztomilá.

Naši společníci na poslední cestě po Kentingu.
Zleva: Jus, Kiki, Taťka a Lalá.

 Původně jsme si vytyčili jen dva drobné cíle a to maják v jížním cípku Tchaj-wanu na Erluanbi (nebo jen Eluanbi) a Chuanfan rock. S další rodinou a vozem jsme mohli stihnout i další místa a ta si vzal do své režie táta od rodiny. Sjeli jsme tedy na jih do Pingtungu (okres na jihu ostrova) a ještě před Hengchunem, kde jsme měli zajištěné bydlení jsme odbočili směrem na východ přes hory. Projeli jsme kolem přehrady Mudan, která je v době dešťů velice důležitá proti povodním, v době naší návštěvy byla ale poloprázdná.

Poloprázdný Mudan reservoir.

Pokračovali jsme dále přes hory, které tu nejsou nijak vysoké ale i tak dost ostré až jsme dojeli k Pacifiku. Oceán na východě je jaksi jiný, divočejší a vody jsme si trochu užili i tady, koupat jsme se však neodvážili.

Pohled na Pacifik z východního pobřeží Tchajwanu.
Jedná se pravděpodobně o Mudan Bay.

Odtud jsme se vydali znovu na jih. Kolem východního pobřeží je to jedna armádní budova za druhou. Autem jsme s několika zastávkami objeli celý jižní cíp ostrova, tedy celý Kenting až zpátky do Hengchunu, kde jsme se postupně nahlásili na hostelu a hotelu. Ubytovali jsme se v hostelu Surf Shack! v pokoji s dvojlůžkem. Za celou dobu jsme tu potkali jen maminku majitelky, která se s cizinci nedomluví a až po ránu jednu slečnu, která byla na odchodu, ale celkově byl pokoj přijemný, čistý s klimatizací, televizí, společnou koupelnou přes chodbu a za rozumných 1000 TWD.

Naše lůžko v hostelu Surf Shack!

 Odpoledne jsme se pak váleli na pláži South Bay. Rodinka si hrála u břehu s písečkem nebo prchali před vlnami a my jsme si zaplavali trochu dál. Většina lidí se ale drží při břehu a jen si tak blbne. Tak jsme si taky trochu zablbli a když se už pomalu začínalo stmívat zaplatili jsme (resp. za nás Jus zaplatila) teplou sprchu a převlékli se z plavek.
Večer jsme pak vyrazili na Kenting road. Večeři jsme si dali v Mexické restauraci, kde jídlo co jsme měli nebylo ani trochu mexické. Platit nás ale Jus nenechala snad nikdy s tím, že až pojedou do ČR, tak jim to vynahradíme. Ostatně tak to tu dělají prakticky všichni naši kamarádi. Po večeři jsme si prošli ulici. Klárka koukala po šatečkách já tak kolem dokola, protože mě šatečky až tak netáhli. Potkali jsme tu také Aiesekáře z Holandska (Caspera a Kimberly), se kterými jsme byli před několika měsíci v cukrovaru v Kaohsiungu. Byli tu také s nějakými učiteli, ale u nich na základce, kde učí nejsou jediní cizinci, a proto vyrazili také s učiteli cizinci.

Noční život na Kenting Road.

Ještě jsme chtěli jet na oblíbené místo pozorovat hvězdy, ale oblačnost tomu nepřála. Objeli jsme také noční Erluanbi a Chunfan rock, ale v noci z toho je vidět jen tma a tak jsme s vírou, že ve dne je to opravdu hezké jeli zpátky do Hostelu se vyspat.
V noci jsme zjistili největší nevýhodu našeho pokoje a to, že je na straně do rušné ulice a že je všechno z venčí slyšet i přes zavřená okna. Navíc postel byla dost tvrdá a na to jsem si aspoň já za celou noc nezvykl.
Další den ráno pro nás Jus zajela ještě před snídaní, tu jsme záhadně měli v jejich hotelu, tak jsme tam jako vetřelci vyžrali bufet a mohli jsme objevovat Kenting zase za dne.
První zastávkou byl Chunfan rock, nebo také "Sail rock", protože vypadá jako kotvící loď s nataženými plachtami. Jiní jej nazývají "Nixon rock", protože má skála tvar hlavy tohoto amerického exprezidenta.

Chunfan rock láká dost turistů,
kteří tu poskakují po útesech a fotí se.

Dále jsme se přesunuli k Shadao beach, unikátní pláži, kde je písek prakticky pouze organického původu. Pláž je ale bohužel tak unikátní, že na ní není dovolen přístup.

Pláž Shadao. Písek je tvořen téměř výhradně organismy,
protože široko daleko není žádný potok, který by přinesl cokoli jiného.

Dalším bodem cesty pak bylo Erluanbi, poloostrov na samém jihu Tchaj-wanu. Nejznámější je tady bílý maják s opevněním, což je na něm jedinečné. Kolem majáku je ale také velký park s lesem, jeskyněmi, roklinami a útesy. Udělali jsme tedy okruh parkem zakončený výšlapem k majáku, který byl v horkém počasí skutečně úmorný. Předtím jsme ale ještě prošli kolem krásného útesovitého pobřeží a vyfotili se u skály zvané "Kissing rocks".

Lávka na pobřeží v parku pod majákem v Erluanbi.

 Maják tu byl prvně postavený v roce 1888 za dynastie Qing kdy byl k jeho výstavbě přizvaný anglický architekt a jedná se prý o jediný opevněný maják na světě. Opevnění bylo třeba proti útokům aboridžinských kmenů. Za japonské okupace a druhé světové byl několikrát poničen, ale byl znovu renovován a přestavován, naposledy v roce 1962.

Bílý opevněný maják na Erluanbi.
(Další fotky z kentingu jsem bohužel vytratil při transferu z foťáku do PC)

Seběhli jsme dolů a na oběd jsme se vydali do restaurace s rybími specialitkami. Sashimi (syrové rybí maso), krevety, chobotnice a mušle samozřejmně nechyběly. Pak jsme se ještě vydali na molo u výpusti vody z radioaktivní elektrárny, kde je hezký výhled a údajně i skvělé koupání a potápění. Děvčata byla unavená a táta od rodiny po dlouhém řízení také, a proto jsme se vydali zpátky do Tainanu. Na večeři jsme byli tedy doma.

Týden ve škole uběhl jako voda, protože jsme ve volných chvílích plánovali další týden, kdy studenti měli na rozvrhu další sadu testíků a my jsme měli na plánu náš velký výlet na východní pobřeží. Žáky jsme tedy upozorňovali, že příště budeme chybět a další týden že bude tedy náš poslední. Někteří studenti to berou chaldněji, jiní jsou skutečně smutní a stále nám říkají, jak jim budeme chybět. Je to moc přijemné, že takovým způsobem oceňují naší práci a zároveň je to opravdu velmi smutné, protože kvůli těmhle studentům se právě těšíme do každé hodiny. Skoro si říkáme, jestli máme vůbec na ten týden odjíždět, když už na ně máme tak málo času. Krásy východního pobřeží nás ale lákají, a proto rezervujeme jízdenky a ubytování a v pátek večer balíme do půjčených kufříků od našich rodin.
Také zaslechneme zprávy, že by v blízké době měli dorazit další dobrovolníci, kteří nás tu nahradí. V legraci říkám studentům, že doufám, že budou ošklivý a zlý, aby na nás vzpomínali v dobrém. Popravdě budu ale asi i tak dost žárlit, až přijede někdo jiný, kdo je převezme po nás...