Poslední týden - Loučení

Jízdenku na vlak do Taipei, který jsme si chtěli ještě těsně před odletem projít, jsme si rezervovali na středu 25.5. Zbýval nám tak před odjezdem z Tainanu poslední víkend a pak už jen pondělí a úterý.
Více než před měsícem se za námi do školy přišel podívat Johnny Lin, kluk z AIESECu, se kterým jsme komunikovali před nástupem na stáž. Řekl nám, že na sobotu 21.5. chystají výlet do Anpingu s ostatními stážisty. Od té doby se k nám ale žádná jiná informace nedostala. Proto jsme byli docela překvapení, že v sobotu ráno mi zazvonil telefon a tam se ozvali oni, že jsou tu a že na nás čekají u školy. Rychle jsem tedy vyrazil za nimi. Klára ještě spala, proto se jí nebylo možné dovolat. Tak jsme jí vzbudili přímo doma, ale samozřejmně děvče potřebuje po ránu nějaký čas na přípravy, a tak jsme s ostatními AIESECáři vyrazili sami do starého Anpingu. Navštívil jsem tak s nimi znovu pevnost Zeelandia.

Mezinárodní skupina na hradbách Anping Fort.

Pak dorazila vyspinkaná Klárka ale už prakticky na oběd, který jsme měli zařízený ve škole. Ředitel tam dal ostatním malou přednášku o Anpingu a pochopitelně i o místním symbolu Sword Lionovi a porozdal drobné dárky.
Po obědě jsme vyrazili na pláž kde na nás čekali někteří studenti a učitelé a čekali na nás s windsurfy, plachetničkami a podobně. Tak jsme se převlékli do koupacího a hurá zkoušet, jakou trpělivost s tímhle sportem budeme mít.

Marné pokusy o windsurfing.
Nejúspěšnější z nás byl asi holanďan Casper.

Moje trpělibost dostala první šrám dřív, než jsem se vůbec něco začal učit. Projížděl jsem kolem na kajaku a na kebuli mi spadla plachta z windsurfu a udělala mi slušnou bouli. Chvilku jsem se vzpamatovával na plachetnici, ale nakonec jsem windsurfing taky zkusil... a nutno říct, že neúspěšně. Postavit se nahoru nebyl až takový problém, ale dát celý surf do pohybu nějakým směrem, to už bylo nad mé síly. Klárka ale válela docela dobře. ;)
S AIESEKářema jsme se pak rozloučili a ještě jsme šli do školy. S pomocí vrátného jsme se vloupali do třídy speciálně nadaných studentů a počmárali jsme jim tabuly obrázky a vzkazy, jako poděkování za skvělý páteční večer.

Na neděli jsme byli pozváni na oběd studentkami z Kláry třídy. Dopoledne jsme si ale s nimi udělali projížďku na kole po okolí. Většinou jsme viděli už známá místa jako Tree House, jen jsme se také dostali na místo, kde kotvila replika lodi, s kterou přijel Koxinga na Tchaj-wan.

Replika lodě z období dynastie Ming.

Oběd jsme měli v nové Hot Pot restauraci. Udělal jsem chybu, že jsem si objednal spicy hot pot, protože to bylo i na mě moc (a i na většinu ostatních u stolu; zvládla to jen jedna slečna). Statečně jsem zvdoroval a tak polovinu svého jídla jsem s tím zbaštil. Pak jsem se ale přesunul ke klárky kotlíku.

Přípitek s děvčaty na rozloučenou.

Odpoledne pak jela Klárka s jinými svými studentkami do města a já jsem plánoval se potkat s některými svými studenty. Cestou jsem ale narazil na nějaké jiné studenty u základní školy, kde hráli basketbal. Tak jsem se k nim asi na hodinku přidal a pak pokračoval domů. Když jsem se s nějakými studentkami pak snažil domluvit, že se někde uvidíme, tak je se mnou jejich rodiče nepustili. Ostatně chápu to. Já bych se také zdráhal pustit svou dceru ven s nějakým podivným cizincem.

Na Tainan kanálu poslední dny našeho pobytu začaly probíhat
tréninky na Dragon Boat Festival, který probíhal asi 8. června.
Jedná se snad i o mezinárodní závody na dračích lodích.

Na večeři jsme byli pak pozváni rodinou Klárky do jakési Thajské restaurace. Bylo to moc fajn a i já jsem konečně poznal i bratrance a další rodinné příslušníky. Navíc jídlo bylo moc dobré a ti co uměli se snažili s námi bavit anglicky. Dostali jsme od nich také nějaké drobné dárečky na památku a vyrazili jsme zpátky domů.

Část Kláry rodiny na poslední společné večeři.
Zleva: Táta, Stella, Jé Jé, Sofia, Í Í

Pondělí a úterý jsem chtěl co možná nejvíce strávit ve škole se svými studenty, a proto jsem do školy vyrazil vždy už po ránu. Sem tam jsme také měli nějakou hodinu, o kterou nás požádaly třídy třetího ročníku, které jsme normálně neučili. Poslední hodiny s novými studenty jsem si moc užíval. Bylo vidět, že poslouchají, ptají se a cení si toho, že jsme přišli a že jsme si našli čas, který budeme věnovat jim.

Jedna ze skvělých tříd třetího ročníku.
Tady máme hned několik kamarádů.

Navštěvoval jsem i svoje třídy jak to jen šlo, ale bohužel jsem neměl dostatek času navštívit všechny. O přestávkách jsme přijímali psaníčka a dárky od studentů, podepisovali jsme se jim jako o závod na všechno možné a udělali jsme stovky fotek. Dárků nakonec bylo tolik, že jsme je nemohli všechny sbalit do kufrů, a proto nám je pak naše učitelské kamarádky poslali poštou po lodi v krabici. Že si nás tady takhle oblíbí, jsme vůbec nečekali a o to složitější bylo loučení.

Se skvělým kamarádem Lean Tinem.
Na ruce mám náramek od Chocolate na krku mám náhrdelník od Cathy.

Pondělní večer jsme ještě strávili s ředitelem a jeho ženou. Pozvali nás na večeři v japonském stylu Teppanyaki. Je to taková ta restaurace, kde vám jídlo připraví přímo před vámi na pultě. Je to zajímavá podívaná a navíc to bylo moc dobré. Potom jsme s nimi zašli do kina na poslední Piráty z Karibiku (předtím jsem neviděl ani jeden díl, takže jsem byl trochu mimo).

V úterý večer jsme zase zašli na poslední večeři v Tainanu s mojí rodinou. Nebyla to tak široká společnost jako na večeři s rodinou Klárky, ale všichni důležití dorazili - tedy já Klára, Abby, Jim, Jack a Teresa. Zašli jsme do nějakého vyhlášeného steak houseu. Jídla v takovýchto restauracích už nejsou tak levná, jako nudle v pouličních restauracích, ale kdyby to bylo v ČR, cena by byla pravděpodobně ještě vyšší.
Dali jsme si tedy pořádný flák masa a užili si poslední společný večer.

Moje rodina po poslední společné večeři.
Zleva: Já, Jack, Teresa, Abby, Jim, Klára

Mě pak čekalo noční balení, protože jsem se rozhodl, že prostě přes den budu trávit čas s blízkými a v noci se budu věnovat odjezdu. Asi ve tři ráno jsem tak mohl prohlásit balení za ukončené.
Měli jsme jízdenku na vlak asi v 10:30. Nejdřív jsme ale jeli z domova do školy a odtatud nás pak teprve brala Jus na nádraží. Do školy jsem vyrazil dřív a zavezla mě tam Abby. Ještě probíhalo další loučení s každým, kdo se přiblížil k našemu kabinetu i Abby ukápla nějaká ta slzička, prostě dojemné. Navíc, když jsme pak šli k autu přední budova školy byla obsypaná dětmi, které nám dávali poslední sbohem na školním dvoře vytvořili další uličku, kterou jsme prošli a u auta jsme ještě dlouho mávali. Zdá se, že nejen oni nám, ale také my jim budeme chybět.

Poslední loučení se školou a našimi nejmilejšími studenty.
Za pár okamžiků nastoupíme do auta a řekneme sbohem našemu druhému domovu.

Na vlak jsme tedy nastupovali se slzami v očích a přislíbili jsme si, že neztratíme kontakt a budeme si psát, jak jen to bude možné.