První týden

Během prvního týdne jsme ještě měli volno od vyučování, ale to neznamená, že jsme se mohli celé dny poflakovat. Byla potřeba naplánovat naše lekce a připravit pro ně podklady. To se na jednu stranu jeví jako jednoduchá legrácka, na druhou stranu se jedná o časově náročnou a docela nudnou činnost. Bylo potřeba připravit jakýsi plán celého našeho působení, pak k jednotlivým přednáškám připravit obsah, ten převést na prezentace v Power pointu a navíc připravit pro studenty nějaké pracovní listy, do kterých budou moci něco vypňovat.
Celkem se zdá, že budeme vyučovat 14 týdnů. A to je docela dost. I když budeme mít lekce pouze s prvním a druhým ročníkem (na junior high jsou pouze 3 ročníky) a každou třídu jen jednou týdně, i tak budu mít já 15 vyučovacích hodin týdně a Klárka 14 a to je docela slušná porce. Hlavně pokud si představím, že vlastně budu téže látku opakovat patnáctkrát a navíc ve středu a pátek pětkrát denně.
Navíc sem tam příjde nějaká jiná povinnost. Na mě například připadl úkol drobné přednášky o respektu mezi učiteli a studenty ve škole, kterou jsem přednášel v tělocvičně před 1500 studenty. Nervozita byla, ale už jsem se asi trochu tady z toho oklepal.

Má promluva k studentům na téma respekt. :)

Trávili jsme tak celý týden v naší office. Je to taková velká místnost, kde má stůl asi 20 učitelů. Stoly pro ně slouží hlavně jako postele, protože jak je volná chvilka, tak mám pocit, že všichni spí ;)Většina učitelů je fajn. Holky čínštinářky nám povídají o jejich písmu, učitelé nás zvou na jógu, bedminton nebo basket a působí při tom opravdu přijemně.

Náš office. Tentokrát nikdo spící na scéně.

Ředitelovic dcera teď studovala semestr v Hradci Králové a oni se za ní do ČR jeli podívat, takže jsme si měli o čem vyprávět. S jejich dcerou Lilly jsme si pak dali jeden den posezení a její angličtina byla lepší než naše a skoro na úrovní vyučujících na škole. O nás se stará především mr. Wang alias Denny. Jeho angličtina není nijak zvlášť dobrá, ale většinou pochopíme, co se nám snaží říct, což ohodnotím slovy "Your english is just perfect." ;)
Jinak chairman úseku angličtiny Vincent je jediný méně sympatický z osazenstva, ale možná je to tím, že je zkrátka nadřízený a říká nám, co a jak. Jo a Klára nesnáší jak posmrkuje. Ostatně s takovými věcmi si tu opravdu nikdo hlavu moc neláme.

Obědy jsou ve škole řešeny tak, že má každý svůj ešus a do něj si vybere, co hrdlo ráčí z přepravek. Většinou je v nich rýže, tofu, dušená zelenina (zelí), nějaké maso (nasekané s kostmi) a polévka obvykle mdlé chuti. Taiwanské jídlo mi docela chutná, ale školní jídelny pokulhávají stejně, jako u nás v Evropě.

Celý první týden jsem se ještě potýkal s časovým posunem. Skoro jsem nespal a tak na fotkách vypadám jak zdrogovaný. Projevilo se to na fotkách na školní průkazku (na kterou by nás měli pouštět zadarmo do muzeí a podobně) i na fotkách do zdejších novin. Už jsme se v nich ocitli za prvních pár dní dvakrát a prý se chystá i nějaké interview.

Já s pytli pod očima :)

15. února jsme se s rodinou Dennyho a nějakého jeho kamaráda zůčastnili lampionového průvodu. V nějaké hale jsme vyfasovali lampion a vyrazilo se po Anpingu za zvuků bubínků a zvonečku. Řeknu vám, že to není tak lehké udržet hořící lampion, když to tu docela fučí!

Asi 20 minut jsme se motali uličkami a pak jsme se dostali zase zpátky do té haly, kde probíhalo karaoke (tady na východě je to fakt oblíbená kratochvíle). Pořadatel nás vyvolal a ostatní nás zdravili, ale k hudebnímu výkonu nepřemluvili. K tomu jsme dostali místní sladkost tāngyuán (na oko hovězí vývar s knedlíčky, na chuť sladké). Pak jsme chtěli zkouknout velké ohňostroje, ale bohužel jsme se nedostali moc blízko a scénu nám zahalil nějaký mlžný opar.

Rodina Dennyho Wanga bez Wanga, ale zato s náma.

Tāngyuán - jeden jsme zvládli, ale po dvou by mi asi bylo špatně ;)

V sobotu večer jsem začal pokašlávat a v neděli jsem dostal horečku a celou jsem jí proležel. Do prvního pracovního týdne se tak startovalo nevesele.