První dny v Tainanu

Do Tainanu jsme dorazili až ve středu 9.2. v podvečer a tak se kromě sezení s hostujícími rodinami nic moc neudálo. Šli jsme domů a brzy do postele.
Další den jsme dorazili ráno do školy na malou prohlídku a obhlídnutí místních poměrů. Dorazil jsem dřív než Klára a seznámil jsem se zatím s milými děvčaty Catherine a Andreou (update: asi to byly neteře Dennyho Wanga). Holky byly sestry k nerozeznání jedné od druhé, ale moc milé a měli velikou radost, že s námi mohou potrénovat angličtinu, kterou měly na místní poměry docela slušnou, i když jim bylo jen 12 a 14 let.
Prošli jsme si pak jednotlivé budovy, tělocvičnu, kde se odehrávají aktivity pro všechny studenty, navštívili jsme naš kabinet. Kabinety tu jsou jako takové open office, tedy několik stolů v jedné velké místnosti. S Klárou jsme spolu v místnosti, ale né úplně vedle sebe, protože volné stoly byly jen dva.

Zleva mr. Wang (Denny), nevím, ředitel, nevyspalej evropan, pěkná evropanka, angličtinářka Zoe.
Dole dětska ze třeťáku.

Když procházíme školou, tak na nás odvážnější pubertální děti volají "Hello! Hello!" a když se na ně otočíme, tak se schovávají a stydlivě se culí. Zkoušíme si první představení v jedné ze tříd sympatické angličtinářky Zoe.

Naše první představení před třídou učitelky Zoe.

Blíží se poledne a ředitel s manželkou nás berou na oběd do restaurace na Hot Pot. V takové restauraci je ve stole plotna, na kterou se položí kotlík s jakýmsi vývarem a host si v tomto vývaru vaří, co se mu zrovna zlíbí, přitom je výběr neuvěřitelně široký, přes všechny druhy zeleniny, ovoce, maso, ryby a další dary moře... co hrdlo ráčí.

Na Hot Potu.
V popředí děvčata Catherine a Andrea, v pozadí ředitel s manželkou.

 Vracíme se do školy, ještě chvilku lelkujeme a pak rozchod.

Tainan canal. Přímo u něj je naše škola.
Navíc se podel něj procházkou člověk dostane k přístavu a parkům u vody.

 Další dny se pak rozhlížíme po AnPingu, čtvrti, ve které bydlíme a kde se nachází naše škola. Od školy podel Tainanského kanálu se dostáváme do jedné historické části města s chrámy a k přístavní pevností z doby Holandské kolonie. Zdejší chrámy mohou na někoho působit kýčovitě, ale asi to prostě k Taoismu a k této části světa patří.

Brána k chrámu Matsu.

Uličky jsou úzké o víkendu plné lidí, aut a motorek a to vytváří docela zmatek. Klidnějšího prostředí jsme se dočkali v přístavu u kterého je hřbitov, který je od těch evropských opět trochu odlišný.

Hřbitov v AnPingu.

Okusili jsme místní specialitu - čipsy z krevet, tmavé vejce (vaří se to asi v čaji, nebo nějaké omáčce, kdo ví)(Update: tohle bylo to vejce v sojovce, ale zkusili jsme i ostatní druhy), a další místní výstřednosti. Trhy tu jsou plné lidí a od těch evropských se liší především počtem nabízených jídel a také tím, že kromě obchodů jsou tu také herny s podivnými automaty jak pro děti, tak i pro dospělé. Nejvíc jsme si užili tuto atmosféru na nočním trhu, kam nás vzala host family Klárky. Zkusili jsme kde jakou chuťovku a ještě jich na nás spousta čeká (např. stinky tofu, které smrdí na stohonů). Klárka si koupila (resp. jí rodina koupila, protože jí to zakázali platit) ratanovou tažku. Zahráli jsme si nějaké hry a soutěže a jeli zpátky.
Co mi v prvních dnech dělalo až nečekané problémy byl časový posun. Od odleu z Prahy jsem prakticky pořádně nespal a to se na mě silně podepsalo. Netrefil jsem domů, nedokázal jsem si několik dní zapamatovat, že mám Kláře něco donést a podobně. Další týden se už všechno začalo zlepšovat. Více jsem spal a na ten krém pro Klárku jsem si nakonec vzpomněl :)

Po víkendu nás ale čekal už nástup do školy.