Dlouhá cesta

Cestu jsme naplánovali docela dobře, a také vcelku bezproblémově proběhla.
Do letadla jsme v Ruzyni naskočili v 7 večer a po nočním, asi desetihodinovém letu a osmihodinovém posunu času jsme dorazili na letiště Incheon u Soulu v 1 odpoledne. Kufry si nechala podle plánu aerolinka a tak jsem vyrazili jen polehku. Jen bylo potřeba na letišti vyplnit nějaké formuláře o zboží k proclení a důvodech příjezdu, což nás trochu zdrželo. Incheon international airport je veliké moderní letiště otevřené v roce 2001. Naštěstí je značení velice intuitivní a tak pro nás nebyl problém najít AREX (Airport expres) - vlak, který spojuje letiště v Incheonu, starší letiště Gimpo se Soulem a představuje velice moderní (i s wifi), rychlý(45 minut do Soulu) a levný spoj (3700 Wonů).

Terminál Incheon international airport

U zastávky Hongik university jsme měli předem domluvený hostel. Jeden z těch levnějších, ale spoj z letiště byl dobrý a do centra to také nebylo daleko, tak jsme se mohli aspoň na kousek Soulu podívat a zároveň jsme se nemuseli bát, že bychom ráno měli problém se dostat na letiště před odletem na Taiwan, který byl další den v 9 ráno. V Soulu jsme si taky dopřáli večeři, ale nejen, že chuť nebyla nic moc, ale k tomu všemu to příšerně pálilo. Začali jsme se tak obávat asijského jídla, jestli ho vůbec zvládneme.

Let jsme stihli a za necelé dvě hodinky jsme přistáli na Tchaj-wanu. Letiště v Taoyuanu zdaleka nevoní novotou tak jako to v Korei. Spíš se zdálo trochu horší než třeba Ruzyně. Všechno i tady proběhlo v pohodě, kufry byly na místě a mohli jsme pátrat kudy dál.

V informacích jsme se po chvilce doptali na cestu na vlakové nádraží v Taoyuanu a šli jsme tedy na autobus, na který jsme byli odkázáni (5059 myslím :)). Tady se nám prvně ukázala vstřícná povaha místních obyvatel. Na zastávce nám nabídl pomoc kluk v zelené mikině a řekl, že za chvíli to přijede. S kufry do autobusu nám pomohl nějaký chlapík s rodinou a zároveň řekl řidiči, aby nás upozornil na zastávce u nádraží. Tam s námi vystoupil kluk v zelené mikině a dovedl nás až na místo. Cestou se Kláře ale rozbil kufr a cesta se nám pak trochu ztížila.

Vlak jsme si zkoušeli rezervovat z Prahy, ale rezervace se musela vyzvednout na místě v předstihu, což jsme z pochopitelných důvodů nemohli udělat. V okýnku mi pak paní vyšla vstříc tím způsobem, že mi prodala dvě místenky každou na jiný úsek cesty. Problém byl v tom, že byly od sebe vzdálené asi 8 vagonů. Sedli jsme si na první úsek, ale zjistili jsme, že to nebudeme mít jednoduché s přesunem na druhé místo. Kufry byli velké a těžké a ulička úzká. Ve vlaku ale chodila železniční policie. Jeden příslušník (neuměl ani slovo anglicky) pochopil náš problém a s kufry nám dokonce pomohl. Navíc u nich i část cesty stál, zatímco mi jsme seděli za dveřmi o půl vagonu dál.

Cestu vlakem jsme tedy taky zvládli, byla jen otázka, kde se na nádraží v Tainanu potkáme s Johnny Linem z AIESECu a zástupcem školy panem Wongem. Opět nám pomohl nějaký kluk na nádraží a nasměroval nás k hlavnímu vchodu. Poznat nás nebyl problém, protože jiných bledých tváři kolem nevidět.
Naskládali jsme se tedy do auta a dojeli jsme do školy An Ping Junior High, kde jsme si sedli s ředitelem školy a s našimi rodinami (nebo tedy s jejími částmi).

An Ping Junior High - pohled přes Tainan canal

Ředitel neumí anglicky skoro nic, ale jeho žena Jane (Update: ale ne, jmenuje se Gloria) mluví na místní poměry opravdu dobře. Říkala, že se právě vrátili z Česka, protože tu jejich dcera Lilly studuje v Hradci Králové. Mojí rodinu zastupovala máma Abby, mladší synek Jim a sestřenka Teresa. Starší syn Jack byl doma. Kláry rodinu reprezentovaly dvě sestry Stella a Sofia a jejich kamarádka Edith a ještě nějaká paní... a teď fakt nevím, jestli to byla máma od rodiny nebo někdo jiný :) (Update: Byla to máma ;))
Sice všichni přes sebe povídali čínsky, jen občas někdo, kdo uměl se projevil anglicky, ale všichni se pořád usmívali, tak to bylo docela příjemný.
Pak si nás rodiny rozvezly domů.