Jedenáctý týden - Lázničky

Na další víkend jsme neměli žádné velké plány. Částečně jsme se rozhodli proto věnovat čas přípravám a získávání informací o našem velkém výletu na východ. Sobotu jsme si ale přecejen rozhodli vyplnit nějakým výletem do blízkého okolí Tainanu. Z několika možností jsme si vybrali drobné lázeňské městečko v horách jménem Guanzihling.
Vstali jsme ráno na autobus, který nám jako vždy ujel a nestihli jsme tak vytypovaný vlak do zastávky Xinying. Tam nás čekal ještě přestup na další autobus (doprava bez vlasního auta nebo skůtru tu může být skutečně krkolomná). Naštěstí jsme hned na nádraží rychle objevili informace a v nich překvapivě kluka, který jakš takš zvládal angličtinu, který nás svižně nasměroval na autobusové nádraží, kde jsme na poslední chvíli autobus chytli a ztrátu jsme tak dohnali. Podle rady učitelek jsme vystoupili na konečné v horní části Guanzihlingu.
Na konečné byl velký park s pomníkem nějakého hudebního skladatele a pravděpodobně místního rodáka. Na zemi tu jsou v kruhu noty s nějakou jeho známou melodií a Tchajwanci si tu zpívají a po notách poskakují.

Notičky v parku v horním Guanzihlingu.

Ačkoli jsme nebyli předem zcela rozhodnutí, nakonec jsme po dlouhém dumání skončili v jedněch lázních, konkrétně v komplexu King's Garden Villa, který nám byl doporučený jak učitelkami, tak se o něm zmiňují ty internety :).

Špinavá voda, která lázně v Guanzihlingu proslavila.

Zdejší prameny jsou slavné především tím, že mají barvu bláta, a mají mít blahodárné účinky na pleť. Podobné lázně jsou prý už jen pouze v Japonsku (Kagoshima) a na Sicílii (Vulcano). Nafasovali jsme tedy koupací čepice a poleželi jsme si v pár bazéncích. Některé byly skutečně horké (nad 40°C) a vydržel jsem v nich jen pár minutek (a Klára jen nožky smočila) na druhou stranu tu byly i bazénky s vodou opravdu studenou a ti nejodvážnější (podle mě riskovali infarkt) přeskakovali z horkých do studených.
Využili jsme i možnosti si na obličej napatlat některé léčivé bláto a proklepnout se nějakými masážními přístroji.

Nepomohlo to, pořád jsme stejně krásní.

Uvaření z horkých pramenů jsme oběd pojali formou snacků. Koupili jsme si Tea Egg (vajíčko vařené s čajovými lístky - skvělá Tchajwanská specialitka k dostání všude), nějaké houby smažené v těstíčku a zapili jsme to čajíky (milktea je super).

Baštíme houbičky pijeme čajíčky.

Po jídle jsme se vydali na cestu k Water and Fire Cave. Bohužel jsme vyšli na opačnou stranu. Prošli jsme horním Guanzihlingem do spodního (staršího) a pokračovali jsme dál, protože mapička, kterou jsme měli k dispozici byla dost zmatená a ještě k tomu v čínštině. Zmatení jsme proto byli i my, a proto jsme se po čase zeptali v jedné venkovní restauraci u malého parkoviště. Nikdo nerozumněl anglicky, ale pochopili, že jsme na špatném místě a po mém špatném gestu pochopili, že chceme zpátky do King's Garden Villa. Jako vždycky i tady byli neuvěřitelně milí a ochotní a tak nás nabrali do auta a dovezli zpátky. Počkali jsme tedy, až odjedou (aby jsme se ani my a ani oni nemuseli cítit trapně) a vyrazili jsme tentokrát na správnou stranu.

Pohled na lázně Guanzihling v horách.

Procházka to ještě byla docela dlouhá (asi 5 km) a my neměli moc času, tak jsme do toho šlápli. K Water and Fire Cave jsme dorazit naštěstí stihli. Je to skalní výklenek, kde nad hladinou malého jezírka (voda tu pramení) stoupá methan a ten hoří údajně už více jak 300 let. Výsledek je pak velice efektní, když se voda přímo u ohně vaří (update: nebo jsou to bublinky methanu, nevím ;) ). Poblíž je také drobné tržiště, kde si člověk může dát opět něco k zakousnutí. nebo koupit třeba králíčka či veveřičku.

Water and Fire Cave.

Moc dlouho jsme nepobyli, protože jsme museli zpátky na autobus.
Večeři jsme si pak dali v Xinyingu, kde jsme přestupovali zpátky na vlak do Tainanu. Ač jsme si koupili jen smaženou rýži, dostali jsme i polévku ze seaweed a navrch ještě narozeninový dort, protože dcerka majitelky restaurace slavila devatenáctiny a tak jsme si s naší slovní zásobou trochu i popovídali. :)

V týdnu jsme měli zase na pilno ve škole. S plánováním dalších výletů nám pomahají učitelky a učitelé ze školy a nabízejí nám pomoc i tam, kde ani není třeba. Ale jsme jim za to moc vděční, bez čínštiny to tu není vůbec jednoduché. Na další víkend jsme si zabookovali hostel v Hengchunu a plánujeme poslední Kenting. Já i Klárka jsme ale propadli jedné návykové hračce, kterou hrajeme s mladým tělocvikářem Kaiem. Je to docela blbost, ale člověka to nepustí jen tak. Je to taková plastová bublina a v ní je složitá dráha. V bublině je také ocelová kulička, kterou člověk musí nakláněním celé hračky vést po dráze. Ještě to nikdo z nás nedokončil, protože některá místa jsou opravdu vypečená.
Čas nám tu utíká hrozně rychle a neodvratitelný konec se blíží. Už začínáme být s Klárkou z toho docela smutní. Někteří nám budou skutečně moc chybět.